Když časně ráno zazvonil telefon, Tereza se jen těžko orientovala, zda je ještě v posteli, nebo už vzhůru. Na displeji svítilo jméno – „mamka“. Spánek byl rázem pryč. Hlas matky zněl svěže, skoro vesele:
„Ještě spíš, lenochu? A já už mám buchty v troubě. Zítra přijďte oba – ty i Lukáše. Potřebuju si promluvit. Ne, ne o zahrádce. O závěti! Nechci, abyste se u mého pohřbu hádali kvůli chalupě a penězům. Přijďte oba, žádné výmluvy!“
Tereza ztuhla. Závěť? Pohřeb? Co se děje? Ale matka mluvila s takovou jistotou, že odporovat nemělo smysl.
Mezitím Věra Svobodová, matka Terezy a Lukáše, seděla u stolu a upravovala si vlněný šátek. Vedle ní sousedka Alena s úzkostí v očích:
„Věrko, ty jsi nemocná? Proč takové pochmurné řeči? Děsíš mě…“
„Neboj, Alenko, jen chci vidět své děti. Už rok jsme se neviděli. Každý žije svůj život, jako bychom si byli cizí. A když se mi něco stane, kdo jim všechno řekne? A taky je chci prověřit. Chci vidět, jak se ke mně doopravdy chovají.“
Po těchto slovech Věra doprovodila sousedku ke dveřím a šla si odpočinout. Zítřek měl být důležitý den.
Ráno bylo pochmurné, jako by ladilo s jejím plánem. Uklidila dům, oblékla starý župan, umyla se a usedla do křesla, tiše vyčkávajíc. Za hodinu někdo zaklepal.
První dovnitř vběhla Tereza – rudá ve tváři, rozrušená.
„Maminko! Co se děje? Ty jsi nemocná? Co ta závěť?“ hlesla a vrhla se k matce.
Za ní, klidnější, vešel Lukáš.
„To jsi nás pěkně vystrašila, mámo. Už se chystáš odejít? Nebylo by lepší počkat?“
„Posaďte se, děti,“ řekla Věra klidně. „A zavolejte si své drahé polovičky. Markéto, Davidi, pojďte dál, neostýchejte se.“
Když všichni usedli, promluvila:
„Poslouchejte a nerušte mě. Je důležité, abych to řekla. Stáří není radost, a já tu žiju sama. Nemoci se neptají, kdy mají přijít. Proto jsem se rozhodla: řeknu to, dokud můžu. Ale nejdřív – pomoc s domácností. Kdo jiný než rodina mi pomůže? Dříví naštípat, oběd uvařit…“
Tereza s Markétou přikývly a pustily se do práce. Věra pozorně sledovala: těsto lepilo, brambory byly nakrájené moc tlustě, hrnce duněly. „Městské nešiky,“ pomyslela si smutně, ale nahlas nic neřekla. O to teď nešlo.
Když byl stůl prostřený a najedli se, požádala Davida a Markétu, aby vyšli ven – zůstala jen s dětmi.
„Teď poslouchejte pozorně. Dům, ve kterém jste vyrostli, hodlám odkázat Alence, sousedce. Je nablízku, pomůže, když bude potřeba. Lukáši, tobě nechám dílnu, nářadí a hospodářství. Uděláš s tím, co uznáš za vhodné. A tobě, Terezo, odkážu úspory. Dlouho jsem šetřila z důchodu, skoro nic neutratila.“
V místnosti zavládlo tíživé ticho.
„Dům cizí ženě?“ konečně promluvil Lukáš. „To myslíš vážně?“
„A proč ne? Rok jste za mnou nepřijeli. Alena chodí denně. A ty, Lukáši, jsi mě nepozval na svou svatbu – styděl ses, že máš matku z venkova? A tebe, Terezo, jsem neviděla, od té doby, co ses podruhé vdala za Davida. A tehdy ses urazila, pamatuješ? Když jsem řekla, že Standa pro tebe není. Měla jsem pravdu…“
„Mamí, prosím…“ zašeptala Tereza.
„Není mi dobře. Jdu si lehnout,“ vydechla unaveně Věra a zavřela za sebou dveře do ložnice.
Venku se rozšířila hádka.
„Je to tvoje vina!“ syčel Lukáš. „Mohla jsi matku navštěvovat. Teď bude mít dům Alena!“
„Jasně, jasně! Já pracuju od rána do večera! A co děláš ty s Markétou? Ona přece mohla chodit za mámou!“
Křičeli, přerušovali se. Věra seděla v křesle, dívala se z okna a v očích jí stály slzy. Kam se poděly ty děti, které v létě běhaly bosy po dvoře? Kam zmizela jejich laskavost, starost jeden o druhého?
Když se vrátili dovnitř, už neležela – seděla vzpřímeně, sebevědomě, ale oči ji zrazovaly.
„Mámo, co je? Vždyť ti není dobře…“ začal Lukáš.
„Už je mi líp,“ pronesla tiše. „Ujasnila jsem si to. Nikdo mě nepotřebuje. Závěť, říkáš? Bude. Až později. Až si sami uvědomíte, proč ten dům vlastně chcete – abyste v něm žili, nebo abyste se o něj hádali?“
Při snídani panovalo ticho. Jen vrzání židlí a cinkání lžic. Nakonec se Tereza odhodlala promluvit:
„Promiň nám, mámo… Mýlili jsme se. Budu za tebou jezdit, slibuju. Jsme přece rodina…“
Věra přikývla. U stolu zavládlo tiché porozumění.
Od té doby se mnohé změnilo – a přece nic. Lukáš skoro nepřijíždil, ale pravidelně posílal peníze. Tereza začala jezdit častěji. Polévka, marmeláda, pomoc na zahradě. O závěti už nikdo nehovořil.
A nikdo netušil, že už dávno ležela v dolní zásuvce komody, podepsaná a opatřená razítkem. Všechno bylo rozděleno rovným dílem. Protože Věra stále milovala své děti. I když ony na to někdy zapomínaly.