Stíny minulých let: drama v Borovici
„Jak rychle ten čas utekl, všechny ty roky. A jak jsme najednou svým dospělým dětem k ničemu,“ hlas Jitky se chvěl, obzor jejího zraku zalily slzy. Nechtěla slyšet víc, srdce se jí svíralo bolestí.
Jitka vychovala tři děti, které už dávno opustily rodný dům v Borovici. Nejstarší syn, Jakub, odjel s rodinou do ciziny ještě v mládí. Od té doby matku ani jednou nenavštívil. Jen fotky, občasné dopisy a sváteční přání připomínaly, že existuje. Jitka každý pohled, každou fotku pečlivě schovávala. V zimních večerech si je prohlížela, četla vlastní dopisy: „Synku, s tatínkem se nám po tobě stýská, přijď aspoň jednou, představ nám ženu a vnoučata…“ Ale Jakub neměl nikdy čas – vlastní život, vlastní starosti.
Prostřední dcera, Lenka, si vzala vojáka. Často se stěhovali, měli jen jedno dítě. Někdy přijela do Borovice, ale návštěvy byly řídké a krátké. Jitčin muž, Josef, si zetě, Martina, vážil a radoval se, že je dcera šťastná – to poznával podle jiskry v jejích očích. Jitka za ni také měla klid – její život se vydařil.
Ale nejmladší, Alena, zůstala sama. Po svatbě na vesnici porodila syna, ale manželství se rozpadlo. Jitka jí tehdy poradila: „Jeď do města, Alenko. Co tě čeká tady? Jsi mladá, hezká, život si zařídíš.“ Alena poslechla, nechala malého Honzíka s babičkou, udělala si kurz šití a ve městě rychle našla práci. Později si syna vzala k sobě. „Ve městě bude mít víc možností,“ říkala. „Škola je blízko, kroužky různé, nudit se nebude.“ Honzík se držel babiččiny zástěry a plakal, ale kdo by odporoval matce?
„Týden beze mě přežiješ,“ řekla Jitka manželovi. „Už to nevydržím, srdce mě bolí, musím Alenku navštívit.“ Josef jí chtěl jet s ní, ale na podzim se mu udělalo špatně. Jitka sbalila tašky, nacpala do nich dary z vesnice. Josef ji doprovodil na vlak ještě před úsvitem. Od posledního setkání uběhly tři roky – Honzík už musel být pořádný kluk.
„Mami, proč jsi neřekla, že přijedeš?“ přivítala ji Alena, sotva skrývajíc podráždění. „Mohlas zavolat! Musela jsem si vzít volno, vyzvednout Honzu ze školy, běhat po obchodech! Celý den na nohou kvůli tvému psaní!“
„Promiň, holčičko, chtěla jsem překvapit,“ omlouvala se Jitka, kráčejíc od autobusáku. „Víš, jak u nás na vsi je s signálem…“
„Nestalo se něco? Chceš něco říct? Jak je tatínek?“
„Všechno v pořádku, trochu se nachladil, podzim je podzim. Ale držíme se.“
Dveře bytu otevřel Honzík. Bože, jak vyrostl! Široká ramena po dědovi a pevné ruce úplně jako jeho.
„Ahoj, vnoučku!“ radostně vykřikla Jitka a objala ho.
„Čau, babi,“ Honzík se rychle vyvlékl z objetí a prozkoumavě se na ni podíval.
„Proč jste nevyšli naproti? S těma taškama jsem se málem natáhla,“ vyčítala Jitka, hledíc na dceru.
„Připravovali jsme se na tvůj příjezd,“ odpověděla Alena. „Uvařila jsem oběd, musíš se po cestě najíst.“
Jitka si povzdechla – no dobře, ať je. Za pár minut křičela do telefonu na manžela:
„Všechno v pořádku, Jožko! Uvítali mě, pomohli! Neboj se, sedáme k jídlu, Alenka uvařila, je to výborný. Všichni tě objímají!“
U stolu Alena nalévala polévku a zeptala se:
„Jeden řízek nebo dva, mami?“
Jitka, hladová po cestě, přJitka se rozhlédla po bytě plném nových věcí a cítila, jak jí srdce puká nad tím, že v něm není místo pro ni.