Poklad na zahrádce: rodinné drama v Lesním Brodu
Alena Nováková právě došla s úklidem. Bylo na čase prostřít na stůl. Včera uvařila voňavou zeleninovou polévku – až se za ní sliny sbíhaly! Vtom z ulice zazněl hlasitý výkřik. Málem upustila naběračku a srdce jí poskočilo.
“Babi! Dědo! Pojďte se podívat, něco jsem našel!” volal na ně vnuk Jakub.
Alena s manželem Karlem rychle vyběhli na dvůr.
“Dědo, koukej!” Jakub v ruce cosi svíral a zářil nadšením.
Ale Alenu zarazilo něco jiného.
“Jákušku, kdy jsi stihl zrýt záhonek?” žasla, když spatřila pečlivě přerývanou hlínu.
“Dával jsem si záležet,” odpověděl chlapec hrdě. “Ale podívejte, co je to!”
Karel pohlédl na předmět ve vnukově dlani a zůstal jako opařený.
###
Toho rána Alena mluvila s dcerou po telefonu. Když zavěsila, zavolala na manžela:
“Kájo, přivezou k nám vnuka!”
Karel odtrhl oči od notebooku, kde právě skládal pasiáns, a překvapeně se zeptal:
“Kterého vnuka?”
Měli tři vnoučata. Nejstaršímu Petrovi bylo dvacet, právě dokončil průmyslovku. Vnučka Tereza odmaturovala a chystala se na psychologii. Rodiče ji neustále chválili – pilná, pořád jen studuje. Ta určitě nepřijede.
“No přece kterého, Kájo, jako bys nevěděl!” rozčilila se Alena. “Kdo je u nich věčný lempl? Starší jsme s tebou vychovali pořádně, dokud jsme na to měli sílu. Ale Jakub? Úplně nepoužitelný! Pátou třídu zakončil s třemi trojkami, to je hanba! A ty pořád jen karty, vzorný dědeček!”
“Co s tím můžu dělat? Každý je strůjcem svého štěstí!” zabručel Karel svou oblíbenou větu.
“To sice, ale nepotěší. Až přijede, uvidíme, jaký je to strůjce!” odsekla Alena.
“To jsi neměla svolovat,” zamumlal děda. “Je rozmazlený, neposlouchá. Nejmladší, tak ho hýčkali. Co tu bude dělat? Civět do mobilu a ty mu budeš vařit? V jeho věku mají žravost jako vlci!”
S očividnou nechutí Karel zavřel notebook.
“Raději půjdu rýt tvoje záhonky, to bude užitečnější!”
“No jistě, záhonky!” zasmála se Alena. “Tři čtvereční metry pro petržel a mrkev. A proč zrovna moje záhonky? Vnuk je náš společný a starost taky!”
“Já nic nezapomněl!” odsekl Karel. “To ty zapomínáš, jaká jsi byla v jeho letech. S ním si neporadí ani rodiče, co teprve my!”
“Mimochodem, mobil mu sebrali,” dodala Alena.
“No to je tedy pohroma!” definitivně se zamračil děda a vyrazil na dvůr.
Alena začala vařit oběd. Najednou se s rachotem otevřely dveře – manžel se vracel.
“Proč tak brzy?” podivila se, zatímco házela nakrájenou zeleninu do kuřecího vývaru.
“Lije jako z konve, Alenko! Podívej se z okna!” Karel se zjevně těšil, že ho bolí záda a nemusí rýt v dešti. “Všechno koupíme v obchodě.”
“Jak říkávala tvoje maminka: ‘Lenochovi i déšť pomáhá’,” usmála se Alena.
“Kdo je tady lenoch?” urazil se Karel. “Mě za lenocha považuješ? No to jsi ale divná, Alenko!”
“Běž už a nebruč! Vytáhni ze spíže deku a polštář, vnuk přijede každou chvíli!”
###
“Jakub měl zůstat s rodiči, co to zase vymysleli,” brumlal Karel celý večer. “Konec pokoje, násilím nám cpou zkoušku na stará kolena! My už jsme si odsloužili!”
Nad ránem k jejich domu v Lesním Brodě přijelo auto. Z něj vystoupalo Jakub – zamračený, s otráveným výrazem. Babičce a dědovi se sice při pozdravu usmál, ale hned zase zachmuřil:
“A co tu mám dělat?”
“Přesně, nic tu dělat není, to říkám, pořád.” zabručel si Karel pod vousy.
Ale Jakub to zaslechl:
“Dědo, ty se mi netěšíš?”
“A proč bych se těšil? Koukáš jako přidušený, z tebe samej problém!”
“Mami, slyšelas, co děda řekl?” otočil se Jakub, ale jeho matka, Jana, ho zarazila:
“Tati, mami, neberte to vážně, on pořád něco bručí, věk. Dobrá, já už jedu, Jakuba vyzvednu později, pak si popovídáme. Mami, tady je jeho mobil, když bude neznesitelný, vrať mu ho. A neboj, musíš mu všechno opakovat stokrát. Dnešní děti jsou prostě divné,” pošeptala Jana a odjela.
“My nikoho nezajímáme!” bručel Karel. “Šoupla nám kluka a zmizela.”
“Oni jsou pořád takoví, nikdy na nic nemají čas,” povzdechl si Jakub, hodil batoh na záda a loudal se dovnitř.
###
“Kájo, tak dneska už bys mohl ten záhonek zrýt, ne?” požádala Alena. “Jinak nic nevysadím.”
“Alenko, nech už toho záhonku! Záda mě bolí, chceš, abych lehl? Ještě nějaký poklad tam najdeš. Radši popros vnuka, ten má síly nadbytek!” zamumlal Karel.
“Jaký poklad, dědo?” vtom vykoukl Jakub z pokoje.
“Jen se dozvědět chceš, co?” podivila se babička. “No, bylo to tak – děda jednou ryl a našel starou truhličku.”
“A co v ní bylo?”
“Zajímá tě to? Později ti ukážu.”
“Babi, a kde mám rýt? Stejně se tu nudím,” nabídl se Jakub.
“Běž, rýč je v kůlně, za domem jsou tři záhonky, vyber si,” přikývla Alena.
Jakub zmizel jako vítr.
“Podívej, letí hledat poklad,” usmála se. “Co kdybychom mu něco přichystali?”
“Mám snad nicnedělání! Dvakrát šlápne a nechá toho, pořádný lempl!” mávl rukou Karel.
“No jistě, kdo by mluvil,” zavrtěla hlavou Alena.
Jakub se na záhoncích piplal přes hodinu. Uražený, že ho označili za lenocha,Karel se nakonec šel podívat, jak pokročili, a nestačil se divit, když uviděl nejen dokonale zryté záhonky, ale i Jakuba, jak nadšeně hrabal v hlíně a volal: “Dědo, mám tady další poklad – tyhle staré mince vaše nejsou?” .