Viktor přišel domů vyčerpaný, jako obvykle. Otevřel dveře kuchyně – a zůstal stát jako přibitý: matka seděla v slzách.
„Mami, co se stalo?“ zeptal se znepokojeně.
Odpověď nepřišla. Jen ticho a sklopený pohled.
Zpoza rohu se vynořila babička.
„Já ti to říkala, Libuše, říkala, jak to skončí!“ pronesla s výčitkou.
Viktorovi bylo tehdy čtrnáct. Právě ten večer dospěl. Jeho otec odešel – k jiné, k té, která byla „veselá a v pohodě“. Nechal tu tři: Libuši, Viktora a malou Lídu. Ani peníze, ani alimenty. Jen prázdné místo ve dveřích.
Babička se k nim nastěhovala hned druhý den a začala dirigovat jejich životy. Matka plakala, babička kritizovala, Viktor se snažil nepřekážet. Brzy pochopil: dětství je luxus, který si nemůže dovolit.
Nejprve pracoval v pekařství – teta Jana se slitovala nad hubeným klukem s očima dospělého. Dala mu horký čaj, pečivo, trochu peněz. A tak začala Viktorova cesta – z dětství do přežití.
Studoval, pracoval, přivydělával si. Na vojnu ho nevzali – pomohly Janiny známosti. Stala se téměř rodinou: nelítostila, neslzela, ale respektovala ho. Za sílu, za přímost, za tiché snášení.
Ve čtyřiadvaceti se Viktor stal mužem. Opravdovým. Lída vyrostla – Viktor byl pro ni bratr i otec. Babička, která dřív křičela, mu teď podstrkovala nejlepší kousky z talíře.
Potkal lásku. Oženil se. Vzali hypotéku. Koupil ženě auto. Pomáhal sestře. Matku s babičkou si vzal k sobě – jak by to neudělal? Vždyť byl „hlava rodiny“.
Narodily se mu děti. První, pak druhý. Žena zůstávala doma. Viktor pracoval. Bez víkendů, bez odpočinku. Peněz byl nedostatek – bral si přivýdělek. V létě rodina jela na jih. Matku poslal do lázní. Sestře zaplatil svatbu. Neteřím koupil oblečení. Viktor byl na hraně.
Když babička zemřela, neměl ani čas plakat. Musel vozit matku k doktorovi. Žena byla unavená, mračila se. Ale Viktor táhl dál. Všechny. Bez stížností.
A pak jednou… koupil si kytaru. Dětský sen. Přinesl ji domů. Žena ohrnula nos:
„Prokletá hračka. Na co je to dobré?“
Syn požadoval peníze. Na výlet. Viktor se zeptal:
„Kolik ti je?“
„Dvacet jedna.“
„Tak snad bys už mohl sám?“
„Já přece studuju…“
„Já taky. A od čtrnácti pracuju!“
Dveře práskly. Viktor odešel. Pronajal si byt na den. Napsal žádost o dovolenou. LehV ten moment pochopil, že někdy musí člověk být sochantině sobecký, aby vůbec zůstal člověkem.