Tak poslouchej, tohle se stalo v malé vesnici jménem Zelená Lhota. Byla to docela mela kolem rodinných vztahů.
„Jitko, mamka volala, že se tatíkem k nám jedou na návštěvu. Chtějí vidět Elišku,“ řekl Jakub, když vešel do pokoje, kde jeho žena uspávala jejich roční holčičku.
Jitčin výraz se okamžitě změnil. Tahle zpráva ji zasáhla jako rána. Vztahy s Věrou Josefovnou se zhoršily potom, co se Eliška narodila, přestože předtím byly docela dobré. Vadilo jí, že tchýně při každé příležitosti potají krmila dítě čímkoli, i když ji Jitka opakovaně prosila, aby to nedělala, jenže ona to prostě ignorovala.
Každá návštěva končila hádkou. Naposledy před třemi měsíci Věra Josefovna dala Elišce čokoládový dort. Jitka nechala dcerku s tchýní jen na pět minut, a hned toho ta žena využila.
„Co to děláte?!“ rozčilila se Jitka a vzala Elišku z tchýniných rukou. „Je jí teprve devět měsíců! Jaký dort?!“
Rozhořčená tím, že si Věra Josefovna dělá, co chce, odnesla dcerku do koupelny, aby jí umyla obličej a ruce od smetanového krému. Z koupelny slyšela, jak Jakub vešel do kuchyně a vyčinil matce:
„Proč zas lezeš tam, kam tě nikdo neprosí?“
„Ale vždyť nic hrozného! Ty jsi jako dítě taky jedl sladké a nic se nestalo,“ bránila se Věra Josefovna.
„Proč mě nikdy neposloucháš?“ rozčilil se Jakub. „To jsi byla fakt skvělá máma!“
„Nevím, co je na tom špatného?“ uraženě zamumlala tchýně a zkřížila ruce.
Když Jitka s Eliškou přišla zpátky do kuchyně, už to nevydržela a vyjela:
„Jděte už, když neumíte chovat slušně!“
Věra Josefovna překvapeně pohlédla na snachu, pak na syna a čekala, že ji podpoří. Ale Jakubovo mlčení bylo jasnou odpovědí – stojí na straně své ženy.
„No to snad ne! U nás na vesnici jsme děti krmili, čím se nám zachtělo, a nikdo z toho nedělal vědu. Vy si z ničeho děláte drama!“ odsekla a odešla.
Když tchýně zmizela, Jitka zoufale pohlédla na muže. V srdci jí vřel vztek.
„Nebudeme ji pouštět k nám,“ řekl Jakub, jako by četl její myšlenky.
Od té doby se Věra Josefovna sama neukázala. Volala synovi, prosila o fotky Elišky, ale na návštěvu se nehlásila. Až teď, po třech měsících, se odhodlala přijet – na vnuččiny první narozeniny.
„A co zas vymyslí?“ zeptala se Jitka podrážděně.
„Ne, já ji varoval!“ ujistil ji Jakub. „Nic takového neudělá.“
Jitka na něj nedůvěřivě pohlédla. Nevěřila, že tvrdohlavá Věra Josefovna bude poslouchat.
A přesně za deset minut po Jakubově telefonátu byli tchán s tchýní před dveřmi. To znamenalo, že si byli jistí – pustí je k vnučce. Věra Josefovna hned od prahu vykřikla:
„Kde je moje holčička? Kde je moje zlatíčko? Přinesli jsme dárky!“ Podala Jitce tašku.
Tchán, Josef Václavovič, nesl dort a láhev šampaňského. Rychle je podal synovi.
„Nechtěli jsme vás zatěžovat, tak jsme všechno přinesli sami!“ důležitě prohlásila Věra Josefovna, naznačující, že dort a šampaňské není jen pro ně, ale i pro ně samotné.
Jitka to pochopila. Předala Elišku muži a začala prostírat v obýváku. Jakub jí pomáhal, zatímco Věra Josefovna s Josefem Václavovičem a vnučkou zůstali v kuchyni, aby nikomu nepřekáželi.
„Otevři to šampaňské, ať ochutnáme, stálo čtyři sta korun!“ zašeptala Věra Josefovna manželovi.
Josef Václavovič rychle odzátkoval láhev a podal ji ženě.
„Nalej mi to do sklenice!“ poručila. „Vždyť vidíš, že mám dítě v náručí!“
Tchán poslušně nalil a podal jí sklenici. Věra Josefovna si lokla, mlaskla a s uznáním pokývla hlavou.
„Dobrý!“ Pak se podívala na Elišku, která jí seděla na klíně. „Holčičko, pojď, ochutnáme, než to někdo uvidí,“ zašeptala a přiblížila okraj sklenice k dcerčiným ústům.
„Kdyby to snacha viděla, to by byl kában!“ zachechtal se Josef Václavovič.
Jitka zaslechla podivná slova a nahlédla do kuchyně. Když uviděla, jak tchýně podává alkohol jejímu dítěti, vtrhla dovnitř a ztuhla hrůzou.
„Co to provádíte?!“ vykřikla a vyrvala sklenici z tchýniných rukou. „Vždyť jsem vás prosila, abyste jí nic nedávali! Jak jste si to mohli dovolit?!“ Vzala Elišku a hlas se jí třásl vztekem.
„Ale vždyť my Jakubovi taky dávali! Nic se jí nestane,“ zasmála se Věra Josefovna, která cítila, že se schyluje k bouři. „Někdy je to dokonce zdravé…“
„Ven!“ Jakub vletěl do kuchyně, když slyšel ženin křik. „Už dost! Prosil jsem vás, abyste mé dceři nic nedávali! Napřed dort, teď šampaňské!“
„Proč tak ječíš?!“ přidal se Josef Václavovič na obranu manželky. „Vždyť jí dala jen kapku…“
„Ani kapku, ani doušek už mé dítě nedostane!“ zařval Jakub. „Ať vám tu noha nikdy nezavadí! Co jí dáte příště?!“
„Vy z toho vždycky uděláte takovou tragédii!“ odsekla Věra Josefovna s opovržením. „Ty a Jitka jste jak vejce vejci. Pojď, Josefe!“
Za minutu práskly dveře – tchán s tchýní odešli. Jitka, stále roztřesená, tiskla Elišku k sobě.
„Jak chceš, ale tvoje rodiče už sem nepustím! Co té tvý matce vlastně běží hlavou?!“ rozhořčeně řekla.
„Já ti nebráním,“ pokrčil rameny Jakub.
Od té doby kontakt s jeho rodiči ustal. VPo letech ticha se Věra Josefovna jednohoce dne objevila na prahu s omluvou a malým dárkem pro Elišku.