„— Já se pro vás snažím! A vy to neoceníte!“ říká tchyně a už mi z její pomoci cuká oko…“
Občas se přistihnu, že mám jedinou touhu – odjet. Kamkoli – do jiného města, na konec světa, klidně do vesnice pod Českými Budějovici. Hlavně co nejdál od manželovy matky. Protože jinak zešílím. Už mi začíná nervózní tik pokaždé, když zaslechnu její čiperný hlas: „Přinesla jsem vám potřebnou věc! Budete nadšení!“
Když jsme se s Honzík jen vzali, přátelé nám záviděli – prý máš kliku na tchyni. Nekritizuje, neplete se do vztahu, ani koláče nenosí bez dovolení. Zpočátku to tak opravdu bylo – dělala všechno pro to, aby ukázala, že nás podporuje. Jenže uvnitř v sobě hromadila energii, která musela dřív nebo později vybuchnout. A když vybuchla, smetla všechno, co jsme budovali.
Nejprve se pokoušela zorganizovat nám luxusní svatbu – se vším tím „hořké!“, bankety a čtyřiceti hosty. My však odmítli. Té noční můře jsme jen tak tak unikli díky maturitě její mladší dcery – tam přenesla svou hyperaktivitu. Ale to ji neuklidnilo.
Tenkrát jsme bydleli v nájmu. Normální byt, světный, čistý. Jenže tchyně začala nosit „potřebné věci“ – staré talíře s prasklinami, vidličky, kterými se bála jíst, a samozřejmě závěsy… Ty závěsy se mi dodnes zdají v nočních můrách – sametové, vinně červené, s dírami po molích.
„To je přece samet! Jen to zašij, a bude jako nový!“ nadšeně prohlašovala.
A já si v duchu říkala: Proč si je nevěsíš ty, když jsou tak úžasné?
Když jsme konečně našetřili s pomocí mých rodičů a Honzíkových kmotrů na vlastní byt, naivně jsem doufala, že začne nový život. Jenže tchyně usoudila, že když nedala peníze, pomůže jinak. A to doslova vším možným, jen aby nám z toho vstávaly vlasy hrůzou.
Nejdřív přitáhla tapety. Těm bylo tak čtyřicet. Vybledlé, vlhké, zapáchající po staré komoře. Pak trvala na tom, aby nám obklady v koupelně pokládal „strejda Karel“ – známý „zlaté ručičky“. Ten „mistr“ všechno udělal nakřivo, dlaždice začaly odpadávat už po týdnu, spáry se zabarvily, a nakonec jsme museli platit jiným řemeslníkům, aby tu „bezplatnou pomoc“ napravili.
Další byl lednička. Doslova ji dovlekla na vlastních zádech. Hřměla jako tryskáč a ten puch… Jako by uvnitř něco zemřelo. S Honzíkem jsme ji vyhodili ten samý den, ale tchyně z toho udělala tragédii:
„Stačilo ji umýt! Sloužila by vám ještě deset let! A vy jste tak nevděční!“
Pak přivezla gauč ze zahrady sestřenice. Pak obývací stěnu ze socialistické éry. Pak koberec, který voněl starobou a vlhkostí. Všechno jsme odmítli přijmout – a pokaždé to byla scéna. Slzy. Křivdy. Výčitky.
Teď čekáme miminko. Dlouho jsme to tajili, ale když už bylo bříško vidět, museli jsme to říct. A je to tady… Tchyně okamžitě začala shánět „výbavičku“ z použitých věcí: kočárek po nějaké Adélce, postýlka po Vendule, oblečení, ve kterém vyrostly čtyři děti…
Ale já nechci. Nechci, aby moje dítě spalo v postýlce, ve které ležel kdovíkdo. Nechci, aby jezdilo v kočárku s rozbitou brzdou. Nechci ho oblékat do cizího, prošlého oblečení. Mám z toho odpor. A je mi líto, že na můj názor nikdo nebere ohled.
Teď tchyně pokračuje ve svém náporu. Mlčím. Těhotenství není vhodná doba na konflikty. Obranu drží Honzík, vysvětluje, odmítá, odbývá. Ale vidím, že je unavený. Jeho matka má energii jako jaderný reaktor a zdá se, že tomu není konce.
Občas mám chuť prodat byt, odjet a nikomu neříct kam. Prostě zmizet. Nejsem zlá. Jen chci klid. Svobodu. Svůj vlastní život. Bez sametových záclon, ledniček-duchů a koberců z minulého století. Chci dýchat. Chci žít. Chci porodit dítě – a mít své útulné, nové, čisté, klidné hnízdečko. Bez návštěv „s dobrými úmysly“, ze kterých chce člověk vyřvat.