Ten den byla Alžběta úplně vyčerpaná. Celé dopoledne uklízela, prala, skládala hračky na místo a myla podlahy. Nakonec nahlédla do trouby – kuře s bramborami se pěkně opékalo a kuchyni naplňovalo vůní, od které se jí točila hlava.
„Ještě deset minut,“ zamumlala, nastavila časovač a rychle zamířila do koupelny – stihla by ještě vyčistit obklady. Všechno šlo jako po másle. Dokud nezabouchly dveře.
„Asípak se vrátily děti,“ pomyslela si Alžběta, ale na prahu nestál ani syn, ani dcera, nýbrž manžel – Jakub, který od rána podle svých slov „byl v garáži“.
„No to voní!“ spokojeně si mnul ruce. „Miluju tvoje kuře!“
„Zavolej děti, ať jdou večeřet,“ zavolala Alžběta a vrátila se k dřezu.
Za chvíli už po bytě dupaly bosé dětské nohy, někdo házel boty, kdo se hlasitě smál. Alžběta zaslechla hádku a vyšla ven, aniž by počkala na časovač.
„Co se děje?“ stála v gumových rukavicích.
„Já chci stehýnko!“ vykřikla desetiletá Tereza.
„Já taky!“ zaburácel osmiletý Vojtěch.
„Vždyť jsou dvě,“ rozpačitě pokrčila rameny Alžběta.
„Ne! Zůstalo jen jedno!“ dupala Tereza.
Žena přistoupila ke stolu. Skutečně – půlka kuřete byla pryč. Zbyla jen prsa a kousek brambor.
„Kde je tatínek?“
„Odešel. Vzal si půlku kuřete a odešel,“ zamumlal syn.
Alžběta popadla telefon, zavolala – Jakub nezvedl. Chytila klíče a vyrazila z bytu. Všechno v ní vřelo: už zase! Znovu si vzal to nejlepší pro sebe. Tentokrát však ne pro sebe, ale pro svou partu. Už to nebyla jen chamtivost – byla to zrada domova.
Za domem, u dětského hřiště, seděl Jakub s kamarády. V ruce pivo, na kolenou to kuře. Smáli se, jedli, olizovali prsty.
„Není ti to moc tučné?!“ přiskočila k nim Alžběta, oči jí planuly.
„Běž domů, promluvíme si později,“ odsekl Jakub, letmo pohlédnuv na „kluky“.
„Ne, promluvíme si teď! Ukradl jsi jídlo, které jsem vařila pro své děti! Není ti hanba? Nestačí, že si vždycky necháváš to nejlepší – teď ještě krmíš své kámoše tím, co ti nepatří?“
„Běž, dokud se ještě ovládám,“ odsekl ostře a chytil ji za paži.
„Co to děláš?!“ trhla sebou Alžběta. „Nejsi jen sobec, jsi zloděj, Jakube. Zloděj, který krade jídlo vlastním dětem a krmí s ním ožraly.“
„Přestaň s tou hysterii, Běto,“ zlobil se, cítil se před kamarády ponížený. „Bylo to jednou.“
„Jednou? A co ovoce? A kaviár od mámy, který jsi zhltal za den? A grilování, kde jsi dětem nechal spálené kousky a sám sis vzal to nejlepší?“
Alžběta se otočila a odešla.
Večer, když se vrátil, stála u okna.
„Kdybys viděla sebe,“ smál se Jakub. „Rozvod kvůli kuřeti. Poslal bych tě do televize.“
„Poda”Od té noci spal Jakub na gauči a Alžběta věděla, že tentokrát už neustoupí.”