Jmenuji se Alena Nováková, je mi 62 let a žiju v malém městě na jihu Čech. Vychovala jsem dvě děti – syna Jakuba a dceru Janu. Nedávno jsem po Jakubovi chtěla, aby uvolnil byt, který se svou rodinou obýval, aby se tam mohla nastěhovat Jana. To, co jsme s dcerou uviděly, když jsme do bytu vstoupily, nás šokovalo. Jakub a jeho žena Kateřina nejenže se odstěhovali – zničili vše: strhli tapety, vyrvali laminátové podlahy, odmontovali lustry, záclonové tyče i koupelnu s toaletou. Jsem přesvědčená, že to byla pomsta a že za tím stála Kateřina.
Před deseti lety, když si Jakub bral Kateřinu, zdědila jsem po tetě dvoupokojový byt. Mladí čekali prvního potomka, a tak jsem jim dovolila se tam nastěhat, abych jim pomohla. „Bydlete tam zatím,“ řekla jsem. „Ale není to dar, jen dočasné bydlení, dokud si nekoupíte vlastní.“ Byt byl starý, bez rekonstrukce, protože v něm žila starší příbuzná. Jakub s Kateřinou, za pomoci jejích rodičů, investovali do oprav: vyměnili okna, elektřinu, instalatérské rozvody, vyhodili starý nábytek a zařídili vše nově. Radovala jsem se, že mají domov, ale vždycky jsem připomínala, že byt není jejich.
Roky plynuly. Jakub a Kateřina měli dvě děti, zapsali je do školky a školy poblíž. Bylo jim tam dobře a zdálo se, že na moje slova zapomněli. Za těch deset let si nic nenastřádali na hypotéku, neudělali krok k vlastnímu bydlení. Jejich život plynul v klidu a já mlčela, nechtěla jsem jejich štěstí ničit. Ale všechno se změnilo, když Jana, moje mladší dcera, oznámila, že chce žít sama. Je jí 24, právě dokončila vysokou školu, začala pracovat a sní o vlastním životě, o svatbě. Rozhodla jsem se, že je čas předat byt jí.
Když jsem Jakubovi řekla, že se musí odstěhovat, zbledl. „Jak to – vyháníte nás?“ vykřikl. Kateřina mlčela, ale v jejích očích byl vztek. „Varovala jsem vás, že byt není váš navždy,“ řekla jsem pevně. „Za tolik let jste si mohli koupit vlastní. Pronajměte si něco nebo se přestěhujte k rodičům Kateřiny.“ Dala jsem jim měsíc na hledání nového bydlení, ale ten měsíc se proměnil v noční můru. Hádali jsme se každý den, Jakub křičel, že jim ničím život, Kateřina mě obviňovala z nespravedlnosti. Držela jsem se, ale mé srdce pukalo při pohledu na jejich nenávist.
Nakonec se odstěhovali. Přišla jsem s Janou do bytu, abychom uklidily před jejím nastěhováním. To, co jsme tam našly, bylo horší než jakýkoliv sen. Byt vypadal jako ruina: holé zdi, vytrhané podlahy, prázdné stropy bez lustrů, dokonce i vana a toaleta zmizely. Chvěla jsem se vztekem a bolestí, vytočila Jakubovo číslo: „Jak jsi to mohl udělat mně a své sestře? To je podlost!“ Odsekl: „Nenechám Janě byt po rekonstrukci! Všechno jsme dělali my s Katkou, dali jsme do toho peníze, čas a práci. Proč bych jí měl něco takového darovat?“
Jeho slova mě dorazila. Jana vedle mě plakala. Je jí teprve čtyřiadvacet, nemá peníze na opravy, a já, důchodkyně, jí nemůžu pomoct – můj důchod sotva pokryje mé vlastní potřeby. Byt není k životu, a Jakub s Kateřinou, zdá se, si užívají naši bolest. Dala jsem jim střechu nad hlavou, podporu, a oni mi oplatili zkázou. Není to jen pomsta – je to zrada, kterou nemůžu odpustit. Moje dcera zůstala bez domova a já bez víry ve vlastního syna. A teď si kladu otázku – kde jsem udělala chybu, když jsem ho vychovávala?