Zrada za dary: rodinné drama
Můj život plynul klidně, dokud nepropukla hádka s mou snachou. Do té doby byly naše vztahy s Janou, manželkou mého syna, poklidné – bez velké upřímnosti, ale také bez hádek. Zdravili jsme se, vyměnili pár zdvořilostních frází, a já se snažila do jejich rodiny příliš nezasahovat. Ale to, co se stalo, všechno obrátilo vzhůru nohama. Teď ani nevím, jak se jí budu dívat do očí po takové zradě.
Jsem důchodkyně, ale stále pracuji. Bydlím sama v útulném bytě na okraji Brna. Z blízkých tu mám jen syna Tomáše, dvě milované vnučky – Aničku a Elišku – a samozřejmě snachu Janu, pokud ji po tom všem ještě můžu považovat za rodinu. Můj svět se točí kolem nich. Mám sice kamarádky, ale s nimi je to spíš povrchní: šálek kávy, pár slov a pak zase na měsíc ticho. Opravdová radost jsou pro mě moje holčičky – vnučky, pro které bych dala ruku do ohně.
Jako každá babička i já ráda Aničku s Eliškou rozmazluju. Peču jim buchty, kupuju hračky, sleduju dětskou módu, abych jim mohla pořídit pěkné šatičky nebo barevné batůžky. Můj důchod a výplata mi dovolují nešetřit, a vidět jejich rozzářené obličeje je k nezaplacení. Neopomíjím ani Janu – na svátky jí dávám něco hodnotného, aby byl v rodině klid, kupuju oblečení i synovi. Všechno jen proto, aby vládla pohoda.
Před Janinými narozeninami jsem se Tomáše zeptala, co by jí udělalo radost. Bez rozmýšlení odpověděl: „Nejnovější model multicookeru. Miluje vaření, bude nadšená.“ Věděla jsem, že to není levná věc, ale pro snachu jsem se rozhodla utáhnout opasek. V obchodě jsem skoro umučila prodavače – zkoumala funkce, porovnávala modely, ptala se na každý detail. Po třech hodinách, když už byl vyčerpaný nejen on, ale i já, jsem vybrala ten nejlepší multicooker. Doma jsem ho vybalila, abych sundala cenovku, obdivovala svůj výběr a byla spokojená.
V tu chvíli za mnou přišla sousedka Martina. Když multicooker uviděla, spráskla ruce:
„Boženo, to je sen! S tímhle bude vaření radost. Kolik jsi za to dala, jestli se můžu zeptat?“
Řekla jsem jí cenu a Martina jen vydechla:
„Páni, to bych si nemohla dovolit…“
Přiznala jsem, že pro sebe bych tolik neutratila, ale pro Janu, na synovo přání, jsem udělala výjimku. Martina mě pochválila: „To jsi ale tchyně, to mají štěstí!“ Dali jsme si kafe, ještě jednou multicooker prohlédli a rozloučili se v dobrém.
Janiny narozeniny proběhly skvěle. Zářila štěstím, když můj dárek uviděla, poděkovala mi snad desetkrát a dokonce se radila, kam na kuchyňskou linku multicooker postavit. Rozloučili jsme se srdečně jako nikdy předtím a já si byla jistá, že je všechno v pořádku. Žádná bouře se nechystala.
O pár týdnů později Martina zase přišla, ale tentokrát měla rozrušený výraz.
„Boženo, mám ti to říct, nebo ne… No, tvoje Jana ten multicooker prodává.“
Zůstala jsem bez sebe:
„Jak prodává? Vždyť po něm toužila! Kde?“
„Na bazaru. Dala ho za babku, koupila bych si ho sama, kdybych nevěděla, že je to tvůj dárek.“
Otevřely jsme notebook a Martina mi ukázala inzerát. Byl to on – můj multicooker, skoro nepoužívaný, nabízený k prodeji! Cítila jsem, jak mi stoupá krev do tváří. Rozhodla jsem se zjistit, co ještě Jana prodává, a klikla na „další inzeráty prodejce“. Kéž bych to neudělala. Před očima se mi míhaly věci, které jsem darovala vnučkám, synovi i samotné Janě: panenky, šatičky, dokonce i svetr, který jsem pro Tomáše vybírala! Všechno tam viselo k prodeji jako nechtěné haraburdí.
Martina, když viděla, jak jsem zbledla, se omluvila a odešla. Já jsem ale neudržela nervy na uzdě a zavolala Janě.
„Jani, jak se ti vaří s multicookerem? Upečeš mi někdy něco?“
Zaváhala:
„No… víte…“
„Vím, holka, vím!“ přerušila jsem ji. „Proč to prodáváš za tak málo? Dej tam lepší cenu! A ty šatičky pro holčičky, hračky – všechno tam je. Dávám vám to od srdce a ty to hned na internet? Kdybys potřebovala peníze, řekni, dala bych ti je v obálce! Nebo i ty bonbóny, co kupuju holkám, ty taky prodáš?“
Jana pochopila, že nemá cenu zapírat, a šla do protiútoku:
„Co je na tom špatného? To jsou moje věci, nakládám s nimi, jak chci!“
Pohádaly jsme se jako nikdy předtím. Pak jsem zavolala Tomášovi, doufala jsem v jeho podporu, ale ukázalo se, že o „podnikání“ své ženy vůbec nevěděl. Multicooker mezitím stál u nich v kuchyni – jen pro zdání, asi. Ale nejvíc bolelo, že syn se mě nezastal. „Mami, nechci se plést do vašich hádek,“ odsekl, a to zabolelo víc než cokoli jiného.
Nepovažuju to jen za obyčejnou hádku. Chovat se jako Jana – to je prostě podlé. Moje dary, moje láska k vnučkám, všechno se proměnilo v zboží na internetu. Jak teď můžu věřit? Jak se mám dívat do očí člověku, který tak snadno pošlape moje city?