On je otcem jen pro jednu ze dvou dcer. Ale copak naše holčička nemá srdce?..
Když jsem si brala Jakuba, věděla jsem, že už má dceru z předchozího manželství. Netajil se tím, naopak — hned na začátku řekl, že ji nikdy neopustí a bude jí pomáhat, jak jen dokáže. Respektovala jsem to. Dítě přece nemůže za to, že se rodičům nepovedlo zůstat spolu. Neodporovala jsem, nežárlila, nevstupovala jim do cesty — myslela jsem si, že muž, který se stará o svou dceru, bude stejně zodpovědným otcem i pro naše budoucí dítě.
Ale ukázalo se, že ne.
Když se nám narodila Anička, těšila jsem se, že teď bude jeho láska rozdělena spravedlivě. Opravdu hodně pracoval, bral si přesčasy, abychom měli z čeho žít. Ale pozornost… veškerá pozornost směřovala tam, do té druhé rodiny. Každou neděli odjížděl za starší dcerou. Dárky, procházky, kino, kavárny, fotky na sociálních sítích s hashtagy „nejlepší holka na světě“. A naše Anička? S otcem se skoro nevídala. Zřejmě ho nudilo být s miminkem. Vymlouval se na únavu, říkal, že je ještě malá, že až povyroste — pak si s ní bude hrát, číst jí, trávit čas. Věřila jsem. Doufala jsem. Čekala jsem.
Ale čas plynul a nic se neměnilo.
Když starší dcera šla do školy, Jakub začal posílat víc peněz na její potřeby. Tehdy jsem už taky pracovala, takže to nijak výrazně nedopadlo na naši domácnost. Pak ale začaly telefonáty. Markéta — starší — si začala říkat sama. Jednou — nový telefon, pak — značkové boty, potom — kosmetika, tablet, dovolená u moře. Jeho bývalá manželka mimochodem nikdy po něm nic nechtěla. Nemůžu jí to zazlívat. Ale ta holka rychle pochopila, jak si otce omotat kolem prstu. A on jí to dovolil. Cítil vinu. Nejspíš za to, že odešel z jejich života. A snažil se ji „koupit“.
Jeho bývalá žena mu dokonce několikrát vynadala. Říkala mu, že dítě rozmazlí, že lásku nejde nahradit dárky. Ale Jakub jen mávl rukou: „Alespoň tak můžu napravit, co jsem pokazil.“ Jenže před naší dcerou se za nic necítil vinen. Přestože s Aničkou netrávil téměř žádný čas.
Každé narozeniny starší dcery — oslava. Balónky, dorty, focení. Každá neděle — povinné setkání. Nikdy s sebou nevzal naši holčičku. Říkal, že by Markéta žárlila. Že by to kazilo jejich vztah. A co city naší Aničky? Proč se její pocity můžou ignorovat kvůli emocím někoho jiného?
Mlčela jsem. Ale srdce mi svíralo. Nedávala jsem Aničce najevo, jak mě to bolí, ale ona to všechno viděla. Vyrůstala v domě, kde otec sice byl… ale jen formálně. Fyzicky tu byl. Duší však ne. Spal na gauči, hrál si s mobilem, řekl pár slov za den. A ona toužila po tom, aby ji taky vzal za ruku, zeptal se, jaký měla den, přečetl pohádku před spaním.
Teď je jeho starší dceři téměř šestnáct. Její požadavky už jsou naprosto nesmyslné. Někdy mi zůstává rozum stát. Jakub nikdy neodmítne — koupí jí cokoliv, co si usmyslí. Telefony, kosmetika, drahé oblečení, cesty do zahraničí. Letos už dvě. A nás ani jednou za rok nevezme na dovolenou. Vždycky nejsou peníze. Je unavený. Práce.
Letos v létě Anička zůstala zase jen se mnou ve městě, zatímco její sestra odjela k moři. Tehdy mi došla trpělivost. Poprvé jsem mu řekla vše. Nekřičela jsem. Ale bolestí. Řekla jsem, že je mi líto. Že mě trápí, jak zapomíná na naši dceru. Že dítě, které dvakrát ročně létá na dovolenou a dostává nejnovější mobily, nemůže být „zanedbávané“. Ale Anička… moře neviděla už tři roky. Nikdy nedostala dárek bez důvodu. Přesto tatínka miluje. Čeká na něj. Věří, že si jí taky jednou všimne.
A on je přesvědčený, že se k oběma dcerám chová stejně.
Čím dál častěji přemýšlím, jestli mu snad jen rozvod otevře oči. Třeba by pak pochopil, že i Anička má city. Že i ona si zaslouží otce, ne jen stín ležící na gauči. Jenže mám strach. Protože toho muže pořád miluju. Ale už nemůžu dál sledovat, jak naše dcera roste s prázdnotou v srdci…