Asi kolem čtvrté ráno začal za domy štěkat pes. K páté hodině se jeho štěkot zesílil. Lidé vstávali do práce a s podrážděním poslouchali ten hysterický zvuk. Okolo půl šesté se z domů začali táhnout zaměstnanci směrem do práce.
První, kdo vyšli ven, byli muž a žena, patrně manželé. Rozhodli se podívat, co to za psa tak vyvádí. Když došli k garážím, uviděli ho. Stál čelem k domům a zuřivě štěkal. Za ním ležel na zemi muž. Pár se rozběhl směrem k němu. Bylo jasné, že pes volá o pomoc.
Čím víc se blížili, tím víc na ně pes vrčel. Štěkot přecházel v agresi. Byla to německá doga, pořádný kus zvířete. Žena navrhla zavolat záchranku.
Sanitka přijela rychle. Dva záchranáři vystoupili. Žena je varovala, že pes nikoho nepustí blízko. Když se ale záchranáři pohnuli k ležícímu muži, pes náhle ztichl. Přiblížil se k pánovi a přisedl si k němu.
Muži v uniformách se opatrně přiblížili.
„Co uděláme?“
„Vypadá chytře, pustil nás. Zkusím to. Kdyby něco, máš pepřák.“
Lékař položil kufřík, dřepnul si k raněnému a sledoval psa. Ten jen mlčky zíral.
Puls byl slabý, ale byl. Muž, asi pětatřicetiletý, ztratil hodně krve. Rána v břiše. Jeden záchranář rychle obvázal ránu, druhý připravil injekce. Pes vše pozorně sledoval.
Mezitím se sešlo pár zvědavců. Nikdo se neodvážil přiblížit.
Jeden ze záchranářů přinesl nosítka. Opatrně naložili muže do sanitky. Psa vzít nemohli. Stáli proti sobě, hleděli si do očí. Ale předpisy… A co pak?
Sanitka jela pomalu po hrbolaté cestě. Pes běžel vedle…
Nemocnice nebyla daleko. Dogu bylo vidět, jak za autem uhání, někdy ztrácí krok, jindy zase dohání. Před závorou sanitka zastavila. Hlídka zvedla závoru a vpustila ji dovnitř. Řidič na jednoho z hlídačů zavolal:
„Máme tu zraněného muže. To je jeho pes.“
„Chápu, ale co s tím?“ Hlídač na psa zakřičel: „Stůj! Fuj! Nesmíš! Sedni!“
Pes trochu znejistěl, ale poslechl. Usedl před závorou a očima sledoval odjíždějící vůz.
Po hodině čekání se pes přesunul blíž k plotu, aby nepřekážel. Hlídači zpočátku dali pozor, aby neproklouzl dovnitř. Ale když pochopili, že bude jen čekat, občas na něj pokukovali.
„Co s ním uděláme?“
„Nic, co navrhuješ?“
„Vždyť tady nebude ležet věčně!“
„Kdo ví? Třeba za chvíli odejde.“
„Ne… Je chytrý. Čekat bude.“
„Jak dlouho? Pokud je to tam špatné, může čekat marně.“
„Taková škoda… Nemůžeme mu něco dát k jídlu?“
„Jo, přikrm ho tady, ať tě vyhodí.“
„Tak co s tím?“
„Nic. Uvidíme. Možná odejde sám. Když ne, pak se rozhodneme.“
——————————————
Nastal nový den. Pes stále ležel u vjezdu. Střídala se hlídka. Příchozím vysvětlili situaci. Jeden z nich řekl:
„Půjdu se podívat, jak je na tom ten muž. Ať náhodou nevolají odchyt. Třeba ve stanici zkontrolují kamery… A možná mu něco přinesu.“
„Nepřikrmuj ho tu!“
„Ať chcípne u plotu, jo?“
Pes pozorně sledoval ty, kdo na něj mluvili.
Za čtyřicet minut se hlídač vrátil.
„Tak co? Jak je na tom?“
„Operovali ho. Je na JIP. Prý to vypadá dobře. V jídelně mi dali zbytky…“ V plastové misce přinesl kus masa a v hlubší míse vodu.
„Ale tady ho krmit nemůžeme… Pojď sem,“ zavolal na psa a položil misky pod strom u cesty.
Pes nehnutě zíral.
„Pojď, najez se. Aspoň se napij. Vem si! Můžeš!“ Hlídač se snažil vzpomenout si na povely.
Pes vstal, ale nehnul se. Bylo vidět, že váhá. Díval se na muže, na misky, na závoru. Pak si sedl.
„Jak chceš,“ hlídač ustoupil.
Pes pomalu přistoupil k misce. Očichal ji a začal hltavě pít.
——————————
Uběhl týden. Páníčka té chytré dogy už dva dny převezli na pokoj. Pomalu se zotavoval. Neměl se koho zeptat na svého psa. Bylo mu z toho smutno.
Byli sami od té doby, co odešel do zálohy po zranění. Sloužili spolu, pak spolu odešli do civilu. Doufal, že tak chytrý pes se neztratí.
Mezitím se pes přesunul od plotu ke stromům. Odtud měl dobrý výhled na vjezd. Jeden hlídač ho občas přikrmoval. Napadlo ho, že by mohl páníčkovi říct, kde pes je. Po směně zašel na oddělení.
V pokoji leželi čtyři pacienti. Hlídač oslovil toho, co nechodil.
„Dobrý den. Vy jste Novák Jakub?“
„Ano. Co se děje?“
„Jsem hlídač z brány. Nebojte, mám dobrou zprávu! To je vaše doga, co tam stojí?“
„Proč byla?“ vyjel Jakub s obavou.
„Promiňte, špatně jsem se vyjádřil. Je! Celou dobu čeká u vjezdu. Trochu jsme ho krmili.“
Jakub zavřel oči, usmál se a zavrtěl hlavou.
„Není váš?“
„Můj! Můj Argo… Sloužili jsme spolu. Je cvičený. Chytrý jako člověk.“
„To už jsme pochopili,“ usmál se hlídač. Byl rád, že to dobře dopadlo.
„Můžu vás poprosit? Podáte mi kapesník z nočního stolku?“
Hlídač podal. Jakub si jím otřel ruce a obličej.
„A teď ten sáček, prosím. Dám tam ten kapesník. Odnesete ho Argovi? On pochopí.“
——————————
Hlídač vyšel z nemocnice a došel k místu, kde Argo čekal. Pes uviděl sáček. Vstal. K rukám se mu ale nechtěl.
Hlídač položil sáček na zem a rozvázal ho. Ustoupil.
Argo přArgo přivoněl ke kapesníku, zlehka zavrtěl ocasem a tiše zavyl, jako by rozuměl, že jeho pán brzy přijde.