Tchýně vlastně ani neví, co chce: jestli se po nás stýská, nebo nás nemůže vystát.
Minulou dovolenou budu asi pamatovat ještě dlouho. A ne proto, že by byla úžasná nebo nezapomenutelná, ale protože první část – návštěva u tchýně – byla pořádná zkouška nervů. Bydlí v Brně, my v Praze, a od svatby jsme se viděli jen jednou – když mě propouštěli z porodnice. Muž k ní jezdil párkrát do roka na narozeniny, ale vždycky jen na den, bez přespání. A teď už dokonale chápu proč.
Dvouspokojákový byt tchýně byl sotva dost velký pro ni, manžela mého muže a jeho dospělou dceru z předchozího manželství. Proto nám vždycky říkala, že by nás ráda ubytovala, ale není kam. Zároveň v každém telefonátu přísahala, jak se jí stýská po vnučce, jak je smutná, že jsme daleko. Muž jednou navrhl, že bychom mohli zůstat v hotelu – tchýně se rozhořčila, že je to „ponížení“ a že nás „nebude nechávat spát kdovíkde“.
Po pár letech se dcera jejího muže odstěhovala do Prahy a uvolnila pokoj, takže nás tchýně začala vehementně zvát. Říkala: „Teď už konečně můžete přijet, strašně se těším na Aničku!“ Dlouho jsme ladili termíny, hledali volné dny, a pak jsme vyrazili – v očekávání milého přivítání. A musím uznat, že první chvíle byly opravdu srdečné. Tchýně se vrhla na vnučku, zasypávala ji otázkami, objímala, pobíhala po kuchyni… jenže tohle štěstí trvalo přesně dvě hodiny. Pak se jako by proměnila.
U oběda začaly připomínky: lžíce ťukají, dítě hlučně žádá o přídavek, koleny ošírá čalouněnou sedačku v kuchyni. Napadlo mě, jestli se jí náhodou nerozjela tlak nebo bolest hlavy. Ale ne, bylo jí úplně normálně. Prostě spustila kontrolní režim na plné obrátky.
Do večera jsem vyslechla tolik kázání, že jsme prý plýtváme vodou jako boháči, zbytečně svítíme, ve sprše trávíme moc času, neustále otvíráme lednici a vůbec – dupání po bytě je přísně zakázané. Netušila jsem, že jsme tak nepohodlní hosté a ničitelé pořádku. Všechno, co jsme udělali, ji dráždilo.
Druhý den jsem navrhla muži, abychom vypadli – jen se projít, zajít do parku, nadýchat se. Tiše jako myši jsme se vykradli z bytu. Nakoupili něco k obědu, zastavili se v kavárně. A když jsme se vrátili, tchýně nám oznámila, že se prý trápila bez Aničky, že by s ní tak ráda šla na procházku… Ale hned nato nám přikázala utřít boty, i když venku byl suchý vedro. Muž, snažící se situaci uhladit, poslechl, ale za lehce nechápavý výraz sklidil od matky: „V domě musí být pořádek!“
Oběd probíhal v hrobovém tichu. Ani Anička nepromluvila, jako by cítila, že jakékoli slovo vyvolá novou vlnu „cenných“ rad. Zkusila jsem do toho vnést trochu světla – navrhla jsem, že by mohla vzít vnučku večer na procházku, zatímco my s mužem půjdeme do kina. Odpověď byla ostrá: „Tak teď se mám přizpůsobovat vám? Myslíte, že nemám nic lepšího na práci?“
Málem jsem se zadusila. Mlčky jsem se podívala na muže – už to pochopil. Po večeři jsme se rozhodli odjet dřív. Muž jen řekl: „Asi jí fakt překážíme.“ Vyměnili jsme lístky a zůstali ještě pár dní – z ohleduplnosti. Když se tchýně dozvěděla, že odjíždíme, spustila nářek: „Tak málo jsem stačila vidět vnučku…“ Nepřipomínala jsem jí, že veškerou snahu o kontakt jsme měli jen my, ne ona.
Vrcholem byla scéna v den odjezdu. Tchýně chodila po bytě jako tragická hrdinka a vzdychala, jako bychom jí celý byt rozbili. Ukázalo se, že šlo o něco jiného – čekalo ji praní povlečení po nás. To už bylo moc. Klidně jsem navrhla, že jí zaplatím čistírnu nebo koupím nové povlečení. Odpověděla pohrdavě: „Ale no tak, nějak si poradím sama!“
Rozloučili jsme se stroze, bez emocí, bez slz. Ale když už jsme byli ve vlaku, najednou zavolala… a se vzlyky řekla: „Strašně se mi po vás stýská… Kdy zase přijedete?“
Hluboce jsem se nadechla a mlčela. Protože jestli se někdy vrátíme, tak až za hodně dlouho. Pokud vůbec.