**Zrada kvůli dárkům: rodinné drama**
Můj život plynul poklidně, dokud nepřišel skandál s mou snachou. Do té doby byly naše vztahy s Jitkou, manželkou mého syna, klidné, bez zbytečné důvěrnosti, ale také bez hádek. Zdravili jsme se, vyměňovali si zdvořilosti, a já se snažila nevnucovat se do jejich rodiny. To, co se stalo, však vše obrátilo vzhůru nohama. Teď si ani nedokážu představit, jak se jí mám podívat do očí po takovém zklamání.
Jsem důchodkyně, ale stále pracuji. Bydlím sama v útulném bytě na okraji Brna. Z blízkých mám ve městě jen syna Jakuba, dvě milované vnučky – Terezku a Elišku – a samozřejmě snachu Jitku, i když po tom všem ji sotva můžu považovat za rodinu. Můj svět se točí kolem nich. Mám kamarádky, ale vztah je povrchní – šálek čaje, pár slov, a pak zase na dlouho ticho. Opravdová radost jsou pro mě holčičky, pro které bych udělala cokoliv.
Jako každá babička i já ráda rozmazluju Terezku a Elišku. Peču pro ně buchty, kupuju hračky, sleduju módní trendy, abych jim mohla pořídit hezké šatičky nebo veselé batůžky. Můj důchod a příjem mi dovolují nešetřit, a vidět jejich rozzářené tváře je k nezaplacení. Ani Jitku nenechávám stranou – na svátky jí dávám něco pěkného, abych udržela rovnováhu v rodině, kupuju věci i synovi. Všechno pro tu správnou harmonii.
Před Jitčinými narozeninami jsem se Jakuba zeptala, co by jí udělalo radost. Bez zaváhání řekl: *„Poslední model multifunkčního hrnce. Miluje vaření, bude nadšená.“* Věděla jsem, že to není levná záležitost, ale kvůli snachě jsem rozhodla utáhnout opasek. V obchodě jsem skoro umučila prodavače – ptala jsem se na každou funkci, porovnávala modely, chtěla znát každý detail. Po třech hodinách, unavená, ale spokojená, jsem si vybrala ten nejlepší. Doma jsem ho vybalila, sundala cenovku a chvíli jen obdivovala.
V tu chvíli přišla sousedka Marie. Když uviděla ten hrnec, málem vyskočila:
*„Boženo, to je sen každé hospodyňky! Kolik jsi za něj dala, jestli se můžu zeptat?“*
Řekla jsem jí částku, a Marie se zhrozila:
*„To bych si nikdy nemohla dovolit…“*
Přiznala jsem, že pro sebe bych tolik neutratila, ale kvůli Jitce, na synovo přání, jsem udělala výjimku. Marie jen zavrtěla hlavou: *„Takové tchýně se jen tak nevidí!“* Dali jsme si čaj, ještě jednou jsme hrnec prohlédly, a pak se rozešly v dobrém.
Jitčiny narozeniny proběhly skvěle. Rozzářila se, když můj dárek uviděla, děkovala mi snad desetkrát a dokonce se ptala, kam hrnec postavit v kuchyni. Rozloučily jsme se srdečně, jako nikdy předtím, a já byla přesvědčená, že je všechno v pořádku. Nic nenaznačovalo, co přijde.
Za pár týdnů se Marie znovu zastavila, ale tentokrát vypadala rozrušeně.
*„Boženo, nevím, jestli ti to mám říkat… Ale tvá Jitka ten hrnec prodává.“*
Zkoprněla jsem:
*„Jak to prodává? Vždyť po něm toužila! Kde?“*
*„Na internetovém bazaru. Za pakatel, koupila bych si ho sama, kdybych nevěděla, že je to tvůj dárek.“*
Otevřely jsme notebook a Marie mi ukázala inzerát. Byl to on – můj multifunkční hrnec, téměř nový, nabízený k prodeji! Cítila jsem, jak mi krev stoupá do tváří. Rozhodla jsem se podívat, co ještě Jitka prodává, a klikla na *„další nabídky prodejce“*. Kéž bych to neudělala. Před očima mi proběhly věci, které jsem darovala vnučkám, synovi, i samotné Jitce: panenky, šatičky, dokonce i svetr, co jsem vybírala pro Jakuba! Všechno tam bylo vystavené jako nepotřebné haraburdí.
Marie, vidouc moji bledou tvář, se omluvila a odešla. Já, neschopná se ovládnout, jsem Jitce zavolala.
*„Jituš, jak se ti vaří v tom hrnci? Přijdu někdy na kafíčko.“*
Zaváhala:
*„No… víte…“*
*„Vím, zlatíčko, vím!*“ přerušila jsem ji. *„Proč to prodáváš tak levně? Měla jsi nastavit vyšší cenu! A ty šatičky pro holky, a hračky – všechno je tam. Dávám vám to od srdce, a ty to hned na bazar? Kdybys potřebovala peníze, stačilo říct! Nebo bys prodala i bonbóny, co jim kupuju?“*
Jitka pochopila, že nemá cenu zapírat, a zaútočila:
*„A co je na tom špatného? Jsou to moje věci, můžu s nimi dělat, co chci!“*
Hádali jsme se jako nikdy předtím. Pak jsem zavolala Jakubovi, doufajíc v podporu, ale ukázalo se, že o „podnikání“ své ženy nevěděl. Hrnec mimochodem stál stále v jejich kuchyni – asi jen pro parádu. Ale nejvíc mě bolelo, že syn se mě nezastal. *„Mami, nechci se míchat do vašich hádek,“* odsekl, a to mě ranilo víc než cokoliv.
Neberu to jen jako obyčejnou hádku. Chovat se jako Jitka je podle mě podlost. Moje dárky, má láska k vnučkám, vše se proměnilo v zboží na internetu. Jak teď můžu věřit? Jak se mám podívat do očí člověku, který tak snadno pošlapal moje city?