Jitka byla milenka. Neměla štěstí na manželství. Zůstala svobodná až do třiceti let, když se nakonec rozhodla, že si přece jen najde muže.
Že je Pavel ženatý, nejdřív nevěděla, ale časem jí to sám přiznal, jakmile pochopil, že si ho dívka oblíbila a zamilovala se. Jitka mu ale nevyčetla ani slovo. Naopak, jen se vnímala jako viník – pro tu neřestnou náklonnost i svou slabost. Cítila se nedostatečná, když si včas nenašla ženicha, zatímco čas utíkal. A přitom když se na ni člověk podíval – nebyla špatná: ne krasavice, ale hezká, trochu při těle, což jí možná přidávalo na věku. Vztah s Pavlem ale nevedl nikam. Být navěky milenkou Jitce nevyhovovalo, ale opustit ho taky nedokázala. Bála se zůstat sama.
Jednoho dne ji překvapil bratranec Honza. Byl v Praze služebně a zastavil se u sestry na pár hodin, když se dlouho neviděli. Povídali si u oběda jako za mlada, o životě, o všem možném. Jitka mu vyprávěla o svém vztahu, všechno naplno, trochu i poplakala.
Pak zazvonila sousedka – potřebovala ukázat nové nákupy. Jitka na dvacet minut odešla. Právě v tu chvíli někdo zaklepal. Honza šel otevřít, myslel, že se sestra vrací, vždyť dveře nebyly zavřené… Na prahu stál Pavel. Bratranec hned poznal, že je to Jitčin milenec. Pavel znejistěl, když spatřil v bytě statného chlapa v teplákách a tričku, jak dojídl chleba se salámem.
„Je Jitka doma?“ – nic lepšího Pavla nenapadlo.
„Je ve sprše,“ – Honza rychle vymyslel odpověď.
„Promiňte, a vy jste…?“ – Pavel se nemohl vzpamatovat.
„Jsem její muž. I když jen tak naoko… Zatím.“ Honza se přiblížil a chytil Pavla za límec. „Nebudeš náhodou ten ženáč, o kterém mi vyprávěla? Poslouchej dobře. Pokud tě tu ještě jednou uvidím, shodím tě ze schodů, jasný?“
Pavel se vytrhl z jeho sevření a rychle zmizel.
Když se Jitka vrátila, Honza jí pověděl o návštěvě.
„Cos to udělal? Kdo tě o to prosil?“ – rozplakala se. „Už se nevrátí.“
Sedla si na gauč a zakryla si obličej dlaněmi.
„Přesně tak, nevrátí se – a to je dobře. Přestaň fňukat. Mám pro tebe skvělého chlapa. Vdovec z naší vesnice. Od smrti ženy se o něj ženské perou, ale on je zatím všechny odmítá. Říkal, že chce být chvíli sám. Po služební cestě pro tebe zase zajedu a pojedeme. Seznámím vás.“
„Cože?“ – Jitka se zarazila. „Ne, Honzo, to nejde. Vždyť ho neznám. A přijet takhle… To bych se styděla. Ne.“
„Stydět by ses měla za cizího ženáče, ne za to, že se seznámíš se svobodným mužem. Nikdo tě k němu do postele netahá. Pojeď, vždyť bude Lubiny narozeniny.“
Za několik dní už byli Jitka s Honzou ve vsi. Jeho žena Luba prostřela stůl na zahradě u sauny. Na rodinnou oslavu přišli sousedé, přátelé – a Honzův kamarád, vdovec Aleš. Sousedé Jitku znali, Aleš ji ale viděl poprvé.
Po veselém posezení se Jitka vrátila do Prahy. V duchu si uvědomila, že Aleš byl velice tichý a skromný. „Asi ještě myslí na zesnulou ženu. Chudák. Takových upřímných chlapů je málo,“ pomyslela si.
Za týden, o víkendu, někdo zazvonil. Jitka nikoho nečekala. Otevřela a strnula – na prahu stál Aleš s taškou v ruce.
„Dovolte, Jitko, byl jsem tu náhodou. Na trh a do obchodu jsem přijel. Když už jsme se poznali, řekl jsem si, že se stavím,“ pronesl nesměle nacvičenou větu.
Pozvala ho dál. Její údiv neustával, ale nabídla mu čaj, když si začínala uvědomovat, že jeho návštěva nebyla náhoda.
„Takže, všechno jste koupil, co jste potřeboval?“ zeptala se.
„Ano, zboží je v autě. A tohle je pro vás.“ Aleš vytáhl z tašky malou kytici tulipánů a podal jí ji.
Vzala květiny a její oči zazářily. U čaje na kuchyňské lavici si povídali o počasí a cenách na trhu. Když dopili, Aleš poděkoval a chystal se k odchodu. V předsíni si pomalu a roztržitě oblékl sako, nazul boty. Těsně u dveří se ale otočil a řekl:
„Kdybych odešel, aniž bych to řekl, neodpustil bych si to. Jitko, celý týden jsem na vás myslel. Upřímně. Už jsem se nemohl dočkat víkendu, abych vám mohl přijet. Adresu jsem se dozvěděl od Honzy…“
Jitka zčervenala a sklopila oči.
„Ale my se přece tak málo známe…“ odpověděla tiše.
„To nevadí. Hlavně jestli vám nejsem protivný? A můžeme si tykat?… Chápu, že nejsem žádný úlovek. Navíc mám malou dceru, je jí osm. Teď je u babičky.“
Aleš měl rozechvělé ruce.
„Dcera – to je krásné. To je štěstí,“ řekla Jitka zasněně. „Vždycky jsem si přála mít holčičku.“
Povzbuzen jejím slovem ji Aleš vzal za ruce, přitáhl k sobě a políbil.
Když se odtáhl, zahlédl v jejích očích slzy.
„Jsem ti nesympatický?“ zeptal se nejistě.
„Ne… právě naopak. Ani jsem od sebe nečekala… Je to tak sladké a klidné. A nic nekradu někomu cizímu…“
Od té doby se víkend co víkend střídali. Za dva měsíce se Jitka s Alešem vzali a usadili se ve vsi. Jitka začala pracovat ve školce. Za rok se jim narodila dcera. A tak v jejich rodině rostly dvě holčičky – obě milované a drahé. A lásky i péče bylo pro všechny dost. Aleš s Jitkou jen mládli štěstím a jejich láska sílila jako vyzrálé víno.
Honza při rodinných sešlostech často Jitce pokukoval:
„No co, Jituš, jakého jsem ti sehnal chlapa, co? Pořád jen kveteš. Vždyť já ti poradím jen to dobrHonza se zasmál a dodal: “Jen si mě pamatuj, až budeš vybírat kmotra pro tu třetí holčičku.”