Když jsem si brala Jana, věděla jsem, že už má dceru z prvního manželství. Netajil se tím, naopak – hned mě varoval, že svého potomka nikdy neopustí a bude jí pomáhat, jak jen může. Měla jsem pro to pochopení. Dítě přece nemůže za to, že se rodičům nepovedlo zůstat spolu. Nedělala jsem scény, nehrála na city, nepletla se do toho – říkala jsem si, že muž, který se stará o svou dceru, bude stejně dobrým otcem i pro to naše budoucí.
Jenže realita byla jinde.
Když se nám narodila Terezka, těšila jsem se, že teď už bude jeho láska rozdělena spravedlivě. Ano, makal jako šroub, bral přesčasy, aby nás uživil. Ale pozornost… všechna pozornost směřovala tam, do té druhé rodiny. Každou neděli – frr, už byl u starší dcery. Dárky, procházky, kino, kavárny, fotky na sociálních sítích s hashtagem #nejlepsitatinkoveholka. A naše Terezka? S otcem skoro nepromluvila. Očividně ho mimino nudilo. Vymlouval se na únavu, říkal, že je ještě malá, že až povyroste – pak si spolu budou hrát, číst, trávit čas. Věřila jsem tomu. Doufala. Čekala.
Ale čas plynul a nic se neměnilo.
Když starší dcera nastoupila do školy, Jan začal posílat víc peněz na její potřeby. Tehdy už jsem taky pracovala, takže to rodinný rozpočet nerozhodilo. Ale pak začaly telefonáty. Eliška – ta starší – si začala říkat sama. Nejprve nový mobil, pak značkové boty, pak kosmetika, tablet, dovolená u moře. Mimochodem, jeho bývalá žena po něm nikdy nic nechtěla. Nemůžu jí to mít za zlé. Ale holka rychle pochopila, jak otce ovládat. A on ji v tom podporoval. Cítil se provinile. Asi za to, že odešel z jejího života. A tak ji „kupoval“.
Jeho exmanželka s ním dokonce párkrát pořádně zatočila. Říkala mu, že z dítěte vychová rozmazlenou holku, že dárky lásku nenahradí. Jan jen mávl rukou: „Alespoň tak můžu napravit, co jsem pokazil.“ Jenže před naší dcerou se najednou cítit provinile nemusel. I když Terezce věnoval sotva pár minut týdně.
Každé narozeniny Elišky – to byla sláva. Balónky, dorty, fotky. Každá neděle – povinné setkání. Naše holčička s ním nikdy nesměla. Prý by starší žárlila. Prý by to narušilo jejich vztah. A co city naší Terezky? Proč její pocity můžou jít stranou kvůli někomu jinému?
Mlčela jsem. Ale bolelo to. Snažila jsem se před Terezkou schovat svůj smutek, ale i tak všechno viděla. Vyrůstala v domě, kde otec byl… ale jen jako. Fyzicky tu byl. Duší ne. Válel se na gauči, koukal do telefonu, za den pronesl pár vět. A ona toužila, aby ji taky vzal za ruku, zeptal se, jaký měla den, přečetl pohádku před spaním.
Teď má Janova starší dcera skoro šestnáct. A její přání už jsou prostě z jiného světa. Někdy mi to vyrazí dech. Jan nikdy neodmítne – koupí vše, co jí jen projde hlavou. Telefony, kosmetika, značkové oblečení, výlety do zahraničí. Letos už dvakrát. A nás nedokáže vzít na dovolenou ani jednou ročně. Vždycky jsou výmluvy. Není čas. Nemá peníze. Práce.
Letos v létě Terezka zůstala zase se mnou ve městě, zatímco její sestra brázdila svět. Tehdy mi došla trpělivost. Poprvé jsem mu řekla všechno. Nekřičela jsem. Ale bolelo to. Řekla jsem, že je mi líto. Že mě mrzí, jak naší dceři chybí. Že dítě, které dvakrát ročně létá k moři a dostává nejnovější elektroniku, nemůže být „zanedbané“. Ale Terezka… ta už tři roky neviděla moře. Nikdy nedostala dárek jen tak. Přesto tatínka miluje. Čeká na něj. Věří, že si jí jednou všimne.
A on je přesvědčený, že se k oběma dcerám chová stejně.
Čím dál častěji přemýšlím, jestli mu oči neotevře až rozvod. Třeba by pak pochopil, že i Terezka má city. Že i ona si zaslouží otce, ne jen stín polehávající na pohovce. Jenže mám strach. Protože toho muže pořád miluju. Ale nedokážu už dál přihlížet, jak naše dcera roste s prázdnotou v srdci…