Josef Novák byl starý mládenec. Žil si svůj život a samota ho netížila. Pracoval jako kůň. Svoji práci miloval. Všechno dělal precizně, že byl všude pořádek. A přestože se s ženami setkal už mnohokrát, dokonalou nikdy nepotkal.
Toho roku koncem července se Josef vydal na dovolenou, tentokrát na jih. Byl už hodně unavený a potřeboval na chvíli zmizet z civilizace. Otevřel internet a dal inzerát.
Odpověděla mu žena se dvěma dětmi z jižní vesnice. K moři to bylo pěšky asi dvacet minut, ale naštěstí to bylo daleko od letovisek a měst. Nabízela samostatný pokoj a za dodatečnou domluvu – výměnou za jídlo – mu vařila domácí jídlo zdarma. Josef se nechal zlákat.
Cesta proběhla bez problémů, navigace ho dovedla přesně. Dům byl starý, ale čistý, pokoj útulný a paní domu přívětivá. Po dvoře pobíhal malý pejsek, pražský krysařík. V zahradě dozrávalo ovoce a dvě děti, kluk a holka asi tak devítiletí, pomáhaly s domácími pracemi.
Paní domu Josefa nijak neobtěžovala, jen se ptala, co by měla uvařit, štědře ho zásobovala jahodami a mile se usmívala.
Josef trávil celé dny u moře, plaval, šplhal po skalách, fotil a psal starému kamarádovi na Facebooku. Čas od času se zamyslel – jak to, že padesátiletá žena má tak malé děti? Přemýšlel, přemýšlel, a pak se zeptal.
„Anno, jsou to vaše vnoučata?“
„Ne,“ odpověděla Anna, „to jsou moje děti, jen mám takzvaně pozdní mateřství. Manželství se mi nevydařilo, a tak jsem se rozhodla, že aspoň budu mít děti. A tak stará zas nejsem, 48 let přece není stáří.“
Zatímco si povídali, Josef si Annu pořádně prohlédl. Byla milá, vlídná a usměvavá. A jméno se mu líbilo. Anna, Anička. Jeho maminka se taky tak jmenovala. A voněla po jahodách a másle.
Mladé vinné víno chutnalo výborně, večery byly mírně chladné a nebe plné hvězd. Oba se nijak nepředváděli, byli dospělí. Přes den se chovali normálně, ale v noci Josef potichu přešel na Anninu půlku domu, za Aničkou. A pak se tiše vrátil zpátky. Děti přece nemohly nic slyšet.
Ten malý pejsek na Josefa ani neštěkl, jen se na něj chytře podíval, jako by všechno chápal. Dobrý pes, šetrný. Snědl jen pár lžic jídla, ale dvůr hlídal poctivě. Jmenoval se Matýsek.
A Matýsek začal chodit s Josefem k moři, dokonce plaval. Pak vylezl, otřepal se, usušil se na sluníčku a běžel domů dřív než Josef. A on za ním.
Ale jednou Matýsek nepřišel. Josef ho hledal, volal, křičel, opatřil deset inzerátů a šel je rozvěsit. Kam se ten pes ztratil? Nikdo nevěděl. Stará sousedka řekla, že ho možná ukradli turisté, kteří by h tom druhém konci vesnice.
Josef se tam vypravil. Došel, ale řekli mu, že ti lidé odjeli – s malým psíkem – asi před hodinou směrem k silnici.
Josef se vrátil, nasedl do auta a rozjel se. Dohnal je asi po osmdesáti kilometrech a zablokoval silnici. Z terénního auta vystoupily dvě mladé drzé holky.
„O tom automobilu se nám něco nelíbí! Už ho odstavte! Hned zavoláme policii!“
„Klidně volejte,“ odpověděl Josef, „jen mi nejdřív vraťte psa.“
„To si vymýšlíš,“ zasmála se ta vyšší, „je to toulavý pes, my ho zachraňujeme!“
„Není toulavý,“ řekl Josef, „má rodinu. Není váš.“
„Ať táhneš do háje!“ ječela druhá. „Když neodstoupíš, rozbijeme okna!“
Josef je obešel a zavolal: „Matýsku! Matýsku!“
Pejsek začal štěkat a pobíhat po sedadlech, snažil se protáhnout pootevřeným okénkem. Holky chytaly Josefa za ruce, nadávaly sprostě a pokoušely se ho praštit. Josef nevěděl, co dělat – vždyť nemohl bít ženy.
Zachránil to dopravák, který přijel – tlustý, zpocený a funící. Zakrýval si uši před křikem holek, ale pak vzal Matýska do ruky.
„Ticho. Kam pes půjde, tam zůstane. Dokumenty na něj nikdo z vás nemá.“
„Čiperko, mazlíčku,“ snažily se holky lákat psa, vytáhly salám, „pojď k nám, do autíčka.“
„Matýsku, pojedeme domů,“ řekl Josef.
Policajt psa pustil na zem. Matýsek se rozběhl k Josefovi, vrtěl ocáskem a radostně štěkal.
„Tak, teď je to jasné,“ oddechl si policista.
„Ale ten pes je náš!“ začaly ječet holky. „Nemáte právo nám ho brát! Oznámíme to vašim nadřízeným! Zachránili jsme ho před volným pobíháním!“
Policista zrudl.
„Tak poslyšte, zachránkyně. Buď odejdete v klidu, nebo hned zkontroluji pojistku, hasicí přístroj, výstražný trojúhelník a lékárničku. A všechny tabletky v ní přepočítám. Auto máte špinavé. A navíc – potřebuji prověřit, jestli není kradené. A počítač na to mám jen na stanici…“
Teréňák zmizel rychle.
Josef policistovi potřásl rukou.
„Díky, komisaři.“
„Za málo. Já mám taky takového psa. Hlupánek, ustrašenec a mazaný jako liška. V zimě nosí bundičku, je to zmrzlík. Hodná rasa, věrná. A navíc – tenhle rozměr se dobře hlídá. Tak hodně štěstí. A jezděte opatrně.“
Josef nasedl do auta, Matýsek se mu usadil na klíně – malý, teploučký, srst hebká jako samet.
Bylo mu dobře. Už dlouho tak dobře nebylo. Silnice byla rovná, auto tiše přede a Matýsek byl skvělý.
A uprostřed té pohody ho najednou přepadla smutná myšlenka – brzy bude muset odjet. V prázdném bytě na něj nikdo nečeká.
Proklouzla mu myšlenka, že by mohl otočit auto a odjet s Matýskem domů. Co tam ty věci?Vrátil se tedy k Anně a dětem, protože pochopil, že domov není jen místo, ale lidé, kteří vás mají rádi.