Žárlila na mě… kvůli kočce
Nikdy by mě nenapadlo, že se ocitnu v tak absurdní, ne-li přímo směšné situaci. S maminkou si voláme každý den — někdy i dvakrát: ráno a večer. Ale poslední dva dny mi prostě nebrala telefon — buď hovor odmítla, nebo jen mlčela. Začala jsem mít strach. Už jsem se chystala jet k ní — co kdyby jí telefon nefungoval? Nový mobil jí mimochodem k Mezinárodnímu dni žen dal Honza, ale ona s technikou nikdy moc nekamarádila.
A pak — zázrak! Mamka konečně zvedla, ale její hlas byl chladný, jako bych mluvila s úřednicí na matrice:
„Ano, slyším tě.“
„Mami, kam jsi zmizela? Už jsem byla celá nesvá, dva dny jsem se nemohla dovolat!“
„Neměla jsem čas si s tebou povídat. Obzvlášť ne o kočkách,“ odsekla.
Nejdřív jsem nechápala, o co jde, ale pak mi to došlo. Všechno kvůli naší kočce. Už měsíc zachraňujeme Fanynku — naši černou krásku, která má jméno podle rodokmenu „Františka z Dubé a Kladna“, abych byla přesná. Začalo to nenápadným ochabnutím, pak běhání po veterinárních ordinacích, nesmyslné diagnózy, hromada injekcí, prášků, procedur a kapaček — všechno zbytečně. Fanynce bylo čím dál hůř, jedna klinika ji málem dorazila.
Až ve třetí ordinaci jsme narazili na skutečného odborníka — zkušeného, klidného, přemýšlivého. Ultrazvuk, testy, vyšetření… Trval na operaci. Bála jsem se. Bála jsem se, že ji ztratím, ale dala jsem na něj — a nelitovala. Čekala nás náročná rekonvalescence: krmila jsem ji z lžičky, napájela z injekční stříkačky bez jehly, spala vedle ní na podlaze, abych ji slyšela, kdyby se jí přitížilo. A Fanynka, naštěstí, ožila. Zase sama jí, chodí na záchod, přede a tiskne se k nám jako dřív.
Před touhle maminčinou záští jsem jí volala a mezi řečí zmínila, kolik léčba stála. No, chápete — částky byly pořádné. Maminka tehdy vydechla:
„To je víc než moje několik důchodů! Zbláznila ses?!“
Rozhovor neskončil hádkou, ale ani vřele. Cítila jsem, že něco není v pořádku, ale rozhodla jsem se to neřešit. Mamka si to zjevně přebírala v hlavě, až jí něco cvaklo.
Nedalo mi to, a když uslyšela její nařčení z „kočičí posedlosti“, zeptala jsem se přímo:
„Mami… žárlíš na mě kvůli Fanynce?“
„Ale ne! Jen je to divné: na kočku utrácíš víc než za vlastní matku!“
„Ale ona byla nemocná, mami! Měla jsem ji nechat utratit?! A mimochodem, to by bylo levnější než operace…“
„To jsem nemyslela,“ zamumlala maminka už nejistěji.
„Podívej, víš přece, že s Honzou ti vždycky pomůžeme. Když něco potřebuješ, řekni — přijedu, probereme to, zařídíme. Pošlu ti peníze, koupíme, co bude třeba. Vždyť víš, že jsi pro nás na prvním místě, ale Fanynka… Fanynka je taky člen rodiny. Taky ji máme rádi.“
Mamka polevila. Hlas už nebyl ledový, a přišla slova, na která jsem čekala:
„No… pomáháte… díky. Jen prostě nechápu, jak se může tolik utrácet za zvíře.“
„Protože ji máme rádi. A nedá se to srovnávat. Není to ‘buď, anebo’. Máme rádi tebe i ji. Domluvme se — volej hned, když něco bude potřeba. Jinak začnu jezdit a kontrolovat tvojí ledničku a lékárničku!“
„Zuzanko, jen ne kontroly,“ rozesmála se mamka. „Promiitte„Tak už přijďte, chybíte mi.“