Je mi šedesát a nikdo mě nepotřebuje? To je to nejlepší, co se mi mohlo stát!
Vždycky jsem věděla, že pro ženu přijde věk, kdy ji společnost odepíše. Kdy už není zajímavá, potřebná, žádoucí. Kdy děti vyrostou, vnoučata přijíždějí čím dál míň a kamarádky volají maximálně na svátky. Pro mnohé je to bolestné. Zuřivě se drží mládí, dokazují světu, že ještě můžou být užitečné, potřebné, žádané. Já ne. Já nebojuji. Protože já nic neztrácím. Já získávám.
Jmenuji se Alena Nováková, je mi šedesát. Bydlím v Brně v útulném bytě, který jsem si zařídila, když jsem šla do důchodu. A víte co? Netrpím. Užívám si. Nikdo mi nevolá desetkrát denně se stížnostmi, nikdo po mně nechce, abych hned přijela pohlídat děti, půjčila peníze nebo vyslechla cizí trápení. A to není samota. To je svoboda.
Roky jsem byla „ta pohodlná“. Poslouchala jsem stížnosti, zapletla se do cizích dramat, půjčovala peníze, které jsem ani sama neměla. Ke mně chodili ne proto, že mě chtěli vidět, ale protože věděli, že neodmítnu. Byla jsem „náhradní letiště“, bezpečný přístav, rameno, do kterého se dalo vyplakat. Ale když jsem potřebovala já, v odpovědi bylo ticho. Žádné „vydrž“, žádné „jsem tu s tebou“. Jen prázdno.
A v jednu chvíli mi došlo: dost. Už nechci být potřebná všem. Chci být potřebná sama sobě.
Teď mám dny, které patří jen mně. Ráno vstávám a neběžím nikomu pomáhat. Jdu na jógu. Pletu. Čtu. Vyšívám. Peču koláče ne proto, že někdo chce, ale protože se mi chce. Pěstuji květiny na balkoně a nemusím nikomu vysvětlovat, proč jsem utratila peníze za hlínu místo za „něco užitečného“. Žiju si po svém.
Mám vnuka. Je to skvělý kluk. Vidíme se o víkendech. Zbožňuji ho. Ale nestala jsem se z něj bezplatná chůva. Nejsem otrokem role babičky. Jsem žena, která právě začíná novou kapitolu.
Ano, nemám kolem sebe davy. Ale každý, kdo přijde, přijde dobrovolně. Ne pro pomoc, ne pro výpomoc, ale prostě proto, že je se mnou dobře.
Nebojím se být sama. Nejsem osamělá. Obklopuje mě ticho, klid a… já sama. Konečně jsem se naučila být sama se sebou.