Život mi plynul poklidně, dokud nepřišel ten skandál s mojí snachou. Do té doby byly moje vztahy s Elenou, manželkou mého syna, klidné – žádné hluboké city, ale také žádné hádky. Zdravily jsme se, vyměňovaly zdvořilosti a já se snažila neplést se do jejich rodiny. Ale to, co se stalo, obrátilo vše vzhůru nohama. Teď si nedokážu představit, jak se jí mám dívat do očí po takové zradě.
Jsem důchodkyně, stále ještě pracuji, žiju sama v útulném bytě na okraji Plzně. Z blízkých mám ve městě jen syna Davida, dvě milované vnučky – Aničku a Terezku – a samozřejmě snachu Elenu, pokud ji po tom všem ještě lze považovat za rodinu. Můj svět se točí kolem nich. Mám přítelkyně, ale s nimi je to povrchní: šálek čaje, pár slov a pak až do příště. Opravdovou radostí jsou pro mě holčičky, pro které jsem ochotná udělat cokoliv.
Jako každá babička ráda rozmazluji Aničku a Terezku. Peču pro ně buchty, kupuji hračky, sleduji dětskou módu, abych jim mohla pořídit hezké šatičky nebo barevné batůžky. Můj důchod a výplata mi dovolují nešetřit a vidět jejich šťastné úsměvy je k nezaplacení. Ani Elenu neošidím: na svátky jí dávám něco hodnotného, abych zachovala rodinnou pohodu, kupuji oblečení i synovi. Všechno pro harmonii.
Před Eleninými narozeninami jsem se Davida zeptala, co by si přála. Bez zaváhání odpověděl: *„Pomalý hrnec, nejnovější model. Miluje vaření, bude nadšená.“* Věděla jsem, že to není levná věc, ale pro snachu jsem se rozhodla utáhnout opasek. V obchodě jsem mučila prodavače: zkoumala funkce, srovnávala modely, ptala se na každý detail. Po třech hodinách, kdy jsme byli oba vyčerpaní, jsem vybrala ten nejlepší hrnec. Doma jsem ho vybalila, odstranila cenovky, pokochala se a byla spokojená.
V tom zašla sousedka Jitka. Když uviděla hrnec, vyjekla:
*„Boženo, to je můj sen! S tímhle bude vaření radost. Kolik tě to stálo, jestli se můžu zeptat?“*
Řekla jsem částku a Jitka jen zalezla:
*„To já bych si nikdy nedovolila…“*
Musela jsem přiznat, že pro sebe bych to nekoupila, ale pro Elenu, na synovo přání, jsem udělala výjimku. Jitka mě pochválila: *„Taková tchýně, to mají štěstí!“* Popily jsme čaj, znovu jsme hrnec obdivovaly a rozloučily se v dobrém.
Eleniny narozeniny proběhly skvěle. Zářila štěstím, když uviděla dárek, poděkovala mi snad desetkrát, dokonce se radila, kam hrnec postavit v kuchyni. Rozloučily jsme se srdečně jako nikdy předtím a já si byla jistá, že je všechno v pořádku. Nic nenasvědčovalo bouři.
O pár týdnů později Jitka znovu přišla, ale její výraz byl znepokojený.
*„Boženo, říct ti to nebo ne… Ale tvoje Elena ten hrnec prodává.“*
Zůstala jsem stát jako opařená.
*„Jak prodává? Vždyť o něm snila! Kde?“*
*„Na bazaru. Za nízkou cenu, sama bych si ho koupila, kdybych nevěděla, že je to tvůj dárek.“*
Otevřely jsme notebook a Jitka mi ukázala inzerát. Byl to on – můj hrnec, téměř nový, vystavený na prodej! Cítila jsem, jak mi krev stoupá do tváří. Rozhodla jsem se zkontrolovat, co ještě Elena prodává, a klikla na „další nabídky prodejce“. Kéž bych to neudělala. Před očima mi probleskovaly věci, které jsem darovala vnučkám, synovi i samotné Eleně: panenky, šaty, dokonce i svetr, který jsem vybrala pro Davida! Všechno tam bylo vystavené jako nepotřebný harampádí.
Jitka, vidouc mě blednout, se omluvila a odešla. Já jsem, nedokážouc se ovládnout, vytočila Eleně.
*„Eleno, jak se ti daří s tím hrncem? Už jsi něco uvařila? Zastavím se někdy na čaj.“*
Zaváhala:
*„No… víte…“*
*„Já vím, drahá, já vím!“* přerušila jsem ji. *„Proč to prodáváš tak levně? Měla bys dát vyšší cenu! A ty šatičky pro holčičky, a hračky – všechno tam je. Já vám to dávám od srdce, a ty to cpáš na internet? Kdybys potřebovala peníze, stačilo říct, dala bych ti je v obálce! Nebo ty bonbóny, co kupuju holkám, ty taky prodáš?!“*
Elena pochopila, že nemá smysl zapírat, a šla do protiútoku:
*„Co je na tom špatného? To jsou moje věci, nakládám s nimi, jak chci!“*
Hádaly jsme se jako nikdy předtím. Pak jsem zavolala Davidovi, doufajíc v podporu, ale ukázalo se, že o „podnikání“ své ženy nevěděl. Hrnec mimochodem stál stále v jejich kuchyni – asi jen pro efekt. Ale nejbolestivější bylo, že se syn nepostavil na moji stranu. *„Mami, nechci se plést do vašich sporů,“* odsekl, a to mě ranilo nejvíc.
Nebrala bych to jako obyčejnou hádku. Chovat se jako Elena – to je podlost. Moje dárky, moje láska k vnučkám, všechno se proměnilo v zboží na internetu. Jak teď můžu věřit? Jak se mám dívat do očí člověku, který tak snadno pošlapal moje city?