S tchyní jsme se pohádali, protože jsme nechtěli vzít k sobě jejího syna-studenta
S manželem jsme spolu už jedenáct let. Bydeme ve svém dvoupokojovém bytě, který jsme si s vypětím sil splatili z hypotéky. Vychováváme osmiletého syna a zdálo se, že všechno jde podle plánu. Ače by nebylo jedné „geniální“ myšlenky mojí tchyně, jež opět narušila náš klid.
Můj muž má mladšího bratra Vojtěcha. Je mu sedmnáct a přiznám se, že jsme spolu za ty roky nikdy moc nekamarádili. Manžel s ním téměř nekomunikuje — věkový rozdíl je příliš velký. A vždy ho štvalo, jak rodiče z Vojtěcha dělají rozmazleného fracka, který může všechno a nic ho nestojí úsilí.
Vojtěch se učí bídně, pořád hrozí, že ho ze školy vyhodí. A za každou přilepenou známku dostane odměnu — nový mobil, drahé tenisky. Můj muž často říkával: „Mě by za trojku nechali drhnout podlahu celej den, a jemu za to kupujou hračky!“
Souhlasím s ním. Kolikrát jsme viděli, jak Vojtěch ani neumí ohřát si jídlo. Sedí u stolu a čeká, až mu rodiče nandají, nakrmí ho a pak po něm uklidí. Po obědě ani „děkuji“, ani „nashledanou“. Prostě vstane a jde do pokoje. Neví, kde má ponožky, neumí si uvařit čaj, svoje věci nepozná. Všechno za něj řešené. Manžel se snažil tchyni varovat: „Vychováte z něho nemehlo!“ Ale ona jen mávla rukou: „On je jiný než ty. Potřebuje víc lásky.“
Hádky, urážky, týdny ticha — to následovalo pokaždé. Snažili jsme se držet stranou. Dokud nenastal okamžik, kdy Vojtěch najednou rozhodl studovat vysokou v našem městě. A to začalo to pravé peklo.
Tchyně bez uzardění navrhla, ať bydlí u nás. Prý na kolej ho nevzali — nemá trvalý pobyt, nájem je drahý a sám by to nést nemohl. „Vždyť jste rodina! Máte dvojku, místa je dost!“ – přesvědčovala nás s jistotou člověka, který nezná pojem „ne“.
Zkusila jsem jemně namětovat: v jedné ložnici spíme my, ve druhé náš syn. Kde, prosím, má spát další dospělý muž? A tady tchyně s jiskrou v očích pronesla: „Koupíme vnukovi druhou postel, budou bydlet spolu!“ Kluci se prý skamarádí.
Ale v té hodině můj muž praskl. Prudce ji přerušil: – Nejsem chůva, mámo! Chceš na nás hodit svýho „mimino“? Ne! To je tvůj syn — a ty se o něčeho starej! Já v sedmnácti bydlel sám a přežil jsem to!
Tchyně zčervenala, rozbrečela se, nazvala nás bezcitnými a práskla dveře. Ten večer volal tchán a začal nás peskovat: – Tak se v rodině nechováš! Opouštíš vlastního bratra!
Ale manžel neustoupil. Řekl, že bude Vojtěcha navštěvovat, pokud mu rodiče seženou bydlení. Ale u nás žít nebude. „Dost bylo toho rozmazlování. Je čas vyrůst.“
– Je mu teprve sedmnáct! – pokusil se namítnout otec.
– A mě bylo sedmnáct, když jsem odešel z domu! A nikdo mě nehýčkal! – vybuchl manžel a položil sluchátko.
Poté tchyně několikrát volala — manžel nezvedal. Pak přišla SMS: „Na dědictví můžeš zapomenout.“ Upřímně? Pokud to jsou podmínky, abychom se starali o rozmazleného dospělého, tak děkujeme, nechceme. Svoje jsme si vydřeli — vlastní prací, vlastní rodinou, vlastním klidem.
Každý si nese následky svých rozhodnutí. A pokud někdo volil cestu rozmazlování a nicnedělání — ať si to teď sám zpracuje. Nikomu nic nedlužíme.