Vrátila jsem se z práce jako obvykle unavená, ponořená do myšlenek na večeři a na zítřejší poradu. A najednou jsem za sebou uslyšela:
„Promiňte! Jste paní Alena Nováková?“
Otočila jsem se. Před sebou jsem spatřila mladou ženu s asi šestiletým chlapcem. V jejím hlase byla nejistota, ale pohled měla pevný.
„Jsem Eliška,“ řekla. „A tohle je váš vnuk, Jakub. Už mu je šest.“
Nejdřív mi to připadalo jako nějaký hloupý vtip. Nespatřila jsem v ní ani v tom chlapci nic povědomého. Hlava mi hučela z té nečekané situace.
„Promiňte, ale… asi se mýlíte?“ vypravila jsem ze sebe.
Eliška však pokračovala sebejistě:
„Nemýlím se. Váš syn je Jakubův otec. Dlouho jsem mlčela, ale pak jsem si řekla, že máte právo to vědět. Nic po vás nechci. Tady je moje číslo. Pokud budete chtít, zavolejte.“
A nechala mě stát v úplném zmatku, než odešla. Zůstala jsem uprostřed ulice s kouskem papíru v ruce a cítila, jak se mi zaťaly pěsti. Rychle jsem vytočila číslo mého jediného syna, Tomáše.
„Tome, tys někdy chodil s Eliškou? Máš dítě?“
„Mami, no… chvíli. Chovala se nějak divně, pak prohlásila, že je těhotná. Ale nevím, třeba si to vymyslela. Pak zmizela. Nejsem si jistý, jestli je to moje dítě.“
Jeho odpověď mi nedala spát. Na jednu stranu jsem vždycky synovi věřila. Vychovala jsem ho v přísnosti, sama, dřela jsem na dvou pracích, jen aby měl lepší život. Vyrostl z něho poctivý člověk, váží si ho v práci, ale rodinu zatím nezaložil. Často jsem mu říkala, aby na to myslel, snila jsem o vnoučatech. A teď – najednou tu je vnuk, zničehonic.
Druhý den jsem Elišce zavolala. Nepřekvapilo ji to.
„Jáskovi je šest. Narodil se v dubnu. A ne, nebudu dělat žádné testy. Vím přesně, kdo je jeho otec. Rozeseli jsme se, když jsem byla těhotná. Nepřišla jsem dřív, protože jsem to zvládala sama. Rodiče mi pomáhají. Nemáme nouzi. Řekla jsem to jen kvůli Jakubovi – má právo vědět, že má babičku. A vy – pokud budete chtít – můžete být součástí jeho života. Pokud ne, pochopím.“
Položila jsem telefon a dlouho seděla v tichu. Na jednu stranu jsem nemohla jen tak odsunout synova slova. Na druhou – v Jakubových očích jsem zahlédla něco známého, těžko popsatelného. Úsměv. Pohled. Gestikulace. Nebo jsem si to jen přála, aby můj sen o vnoučeti byl skutečný?
Ten večer jsem dlouho zírala z okna a vzpomínala, jak jsem vodila Tomáše do školky, jak jsme jedli kaši z jednoho talíře, jak šel poprvé do školy. Opravdu by mohl opustit ženu s dítětem? Nebo ten kluk vůbec není jeho?
Ale i kdyby nebyl – cítila jsem zvláštní teplo, když jsem myslela na Jásku. A zároveň výčitky, že pochybuju. Když se Tomáš narodil, nikdo mě nežádal o důkaz. Proč to teď vyžaduju od té dívky? Proč nedokážu prostě věřit?
Ještě jsem se nerozhodla. Už jsem nezavolala. Ale pokaždé, když jdu tou ulicí, kde jsme se potkaly, prohlížím si kolemjdoucí. Nejsem si jistá, jestli je Jákob můj vnuk. Ale ani tu myšlenku nedokážu pustit. Sen babičky ve mně neumírá. A možná brzy přece jenom vytočím to číslo. Třeba jen proto, abych poznala kluka, který mi říkal babičko.