Být někomu dlužen je těžké břemeno, ale stokrát horší je, když věřitel neustále strká svou „šlechetnost“ do nosu a žádá věčnou vděčnost. Já, Adéla, a můj manžel, Jan, jsme se vždy snažili žít podle svých možností, bez dluhů. Jenže jeho matka, Marie Václavovna, nám nutila svou pomoc, jen aby nám pak donekonečna připomínala, jak nás „zachránila“. Tato připomínání ustala, jen když nám znovu „půjčila“ peníze. I když Jan jí dluh vrátil včas, vždy našla důvod, aby se pochválila: „Vidíte, nemuseli jste se pachtit s bankami a jejich lichvářskými úroky, máma vás vytáhla!“ Žili jsme v malém městečku u Plzně, a tato hra na „dobroditelku“ nám otravovala život.
Když přišla řeč na koupi bytu, kategoricky jsem odmítla pomoc tchýně. Příležitost se naskytla po smrti mé babičky. Nechala mamince byt, ta ho prodala a rozdělila peníze mezi mě a sestru. Byla to skoro polovina potřebné částky. Ale Marie Václavovna okamžitě prohlásila, že může doplatit zbytek – s podmínkou, že byt bude zapsaný na ni. Zarazilo mě to: „Proč na vás?“ zeptala jsem se. „A na koho jiného? Já přece ty peníze dávám!“ odsekla. Neudržela jsem se: „Moje mamka taky dala peníze. Chcete být spoluvlastnicí s ní?“ Tchýně zrudla: „To si ze mě děláš legraci?“ „Ne,“ odpověděla jsem, „koupíme byt na sebe. Vaše peníze nepotřebujeme. Hypotéka není tak strašná, abychom se stali vašimi věčnými dlužníky.“
Už jsem tehdy nemlčela jako dřív a naučila jsem se jí oplácet stejnou mincí. To ji rozčilovalo a stěžovala si příbuzným, že jsem „zcela zpustlá snacha“. Peníže na byt stejně vnutila Janovi, přes naše protesty. Vrátil se domů zmatený: „Promiň, vzal jsem od mámy peníze. Dostala mě s tvou ‚neústupností‛ a řečmi o hypotéce.“ Jen jsem povzdechla: „No dobrá, budeme se klanět a děkovat.“ Ale netušila jsem, jaké peklo nás čeká.
Poté, co zaplatila část bytu, Marie Václavovna se začala chovat jako jeho paní. Diktovala, jaké tapety lepit, jaký nábytek koupit, kam postavit gauč. „Sprchový kout zrušte, přivezu vanu. Mně se v ní lépe leží, a až budete mít děti, kde je budete koupat?“ poroučela. Bránili jsme se jejím „radám“, ale bylo to jako boj s větrnými mlýny. Když byl byt zařízený, vyžádala si klíče „pro všechno“. Cítila jsem, jak ve mně stoupá vztek, ale souhlasila jsem, abych předešla výstupu. To byla moje chyba.
První neděli jsem se probudit k podivnému šramotu v kuchyni. V polospánku, jen v tričku, jsem tam došourala a zkoprněla: Marie Václavovna přerovnávala nádobí v šuplících. „Co to děláte?“ vyrazila jsem ze sebe. Místo odpovědi zavřeštila: „Nestydo! Copak nemůžeš mít župan?“ Míra přetekla: „A proč?