Občas si připadám, jako bych nežila ve skutečnosti, ale v nějakém absurdním divadle. Můj syn, dospělý muž, se najednou chová jako kluk, za kterého rozhodují jiní. A snacha je tu režisérkou jejich společného života, zatímco já stojím v kulisách s peněženkou v ruce, připravená pomoct. Jenže sil ubývá a požadavků na mou trpělivost přibývá.
Od začátku spolu žijí, ještě před svatbou. Syn bydlel se mnou v mém domě, zatímco jeho nastávající si s kamarádkou pronajímala pokoj. Když přišla řeč na manželství, našli si spolu byt. Neplétla jsem se do toho, nechala jsem je, ať si žijí po svém. Když potřebovali, přispěla jsem. Nejsme milionáři, ale chápala jsem to – mladí, těžké časy, sama jsem tím prošla.
Ale co mi vůbec nedá spát, je jejich nápad mít dítě právě teď. Žádná stabilní práce, žádné vlastní bydlení, žádné úspory. Místo toho velká slova – dítě přece nepočká, čas běží, po třicítce už to prý nepůjde, a vůbec, nějak to dopadne. A syn, jako obvykle, jen přikyvuje, bez jediné pochybnosti. Koukám na něj a nepoznávám ho. Kam se poděl tvůj rozum, synu? Kde je tvoje dospělá odpovědnost? Proč zase necháš, aby za tebe rozhodovali?
Pracuje, to ano, ale v takové firmě, kde klidně zadrží výplatu nebo ho bez varování vyhodí. Už vystřídal pět míst, možná víc. Pořád něco – šéfové nespolehliví, firmy padají. Snacha bere pár korun. A mezitím už několikrát stěhovali byt. Ve dvou se to ještě nějak dá, ale s miminem v náručí? S krabicemi, stěhováním a nočním řevem? Kdo to zvládne?
Zkoušela jsem s nimi mluvit rozumně. Že ať si nejdřív užijí život, postaví se na nohy, našetří, zařídí se, a pak ať mají dítě. Marně. Je rozhodnuto. Ona to potřebuje hned. A syn jako pod vlivem hypnózy – „jasně, bereme to“. A já se mám těšit nejen na roli babičky, ale i na post druhé mámy? Pomáhat je samozřejmé, to chápu. Ale já taky nejsem věčně mladá a nemám nevyčerpatelné zdroje.
Co když to nezvládnou? Co když za pár měsíců zjistí, že nemají na nájem ani plenky? Kdo to odskáče? Přece já. Protože vlastnímu synovi a vnoučeti nedokážu říct ne. A to mě děsí. Už teď žiju na pokraji sil – mám své výdaje, své zdraví, své starosti. Nejsem ze železa.
A snacha? Říká to s úsměvem, skoro vesele: „Nějak to dopadne.“ A to „nějak“ zní tak lehce, jako by šlo o výlet do přírody, a ne o nový život. A já se jen svírám uvnitř – proč nemůžou aspoň trochu počítat, uvažovat, promyslet to?
Nejsem proti dětem. Těším se na vnoučata. Snít o tom, jak ho budu chovat, číst mu pohádky, učit ho. Ale chci, aby vyrůstal v lásce, v dostatku, v rozumném plánování. Ne v chaosu a dluzích. Chci, aby můj vnuk necítil, že je přítěž, aby měl všechno – od postýlky po zimní bundu. Aby věděl, že rodiče to zvládnou. Ne že všechno visí na babičce.
Dívám se na ně a říkám si: kdyby počkali pár let, mohlo to být jinak. Sehnat dobrou práci, našetřit, najít lepší byt, nebo si vzít hypotéku. Vždyť jde žít i s rozumem, nejen na vodu! Ale v téhle rodině se zřejmě nejdřív skáče, a pak se hledá padák. A nějaký chudák je musí vytáhnout z bryndy.
Mlčím. Vím, že moje slova jedním uchem tam a druhým ven. A přitom se už v hloubi duše připravuju. Na bezesné noci, na další výdaje, na zodpovědnost, kterou jsem nechtěla, ale stejně ponesu. Protože když jsou v rodině děti, obětovat se musí ti starší. Protože láska není jen radost, ale i oběť. A taky obrovská touha, aby aspoň někdo v tom kolotoči jednou konečně dospěl.