Nikdy bych si nemyslela, že se ocitnu v tak absurdní, ne-li přímo pitomé situaci. S maminkou si voláme každý den – někdy dokonce dvakrát: ráno a večer. Ale už druhý den za sebou jsem se k ní nemohla dovolat – buď hovor odmítla, nebo prostě nezvedla. Začala jsem mít strach. Už jsem se chystala k ní jet – co kdyby něco s telefonem? Nový smartphone jí mimochodem k MDŽ daroval Honza, ale maminka s technikou příliš nekamarádí.
A najednou – zázrak! Maminka konečně zvedla, ale její hlas byl studený, jako bych volala nějakému přísnému úředníkovi:
„Ano, slyším tě.“
„Mami, kam jsi zmizela? Už jsem z tebe celá pryč, dva dny se nemůžu dovolat!“
„Neměla jsem na tebe čas. Obzvlášť na povídání o kočkách,“ odsekla.
Nejdřív jsem ani nechápala, o co jde, ale v hlavě se mi rychle poskládaly střípky příběhu. Všechno to bylo kvůli naší kočce. Už měsíc zachraňujeme Míšu – naši černou krasavici s plným jménem „Míša z Černého lesa“, abych byla přesná. Začalo to nenápadným oslabením, pak následovalo běhání po veterinách, nesmyslné diagnózy, spousta injekcí, prášků, výkonů, kapaček – a všechno marně. Kočce bylo čím dál hůř, jedna klinika ji málem zabila.
Až ve třetí ordinaci jsme narazili na skutečného odborníka – zkušeného, klidného, rozvážného. Ultrazvuk, testy, prohlídka… Trval na operaci. Bála jsem se. Měla jsem strach, že o ni přijdu, ale věřila jsem mu – a dobře. Čekala nás náročná rekonvalescence: krmila jsem ji z lžičky, napájela z injekční stříkačky bez jehly, spala vedle ní na zemi, abych slyšela, kdyby se jí udělalo hůř. A Míša, naštěstí, ožila. Už zase sama jí, chodí na záchod, přede a tulí se k nám jako dřív.
Před touhle maminčinou záští jsem jí volala a mimochodem zmínila, kolik léčba stála. No, chápete – částky byly pořádné. Maminka tehdy vydechla:
„To je víc než moje několik důchodů! Zbláznila ses?“
Rozhovor neskončil hádkou, ale ani v přátelském tónu. Cítila jsem, že něco není v pořádku, ale rozhodla jsem se to neřešit. Maminka si to zjevně v hlavě přebírala, až jí v nějakou chvíli něco kliklo.
Nevydržela jsem to a při jejích výčitkách o „kočičí posedlosti“ jsem se jí zeptala přímo:
„Mami… žárlíš na Míšu?“
„Ale ne! Jen je to divné: na kočku utrácíš víc než na vlastní matku!“
„Ale ona byla nemocná, mami! Měla jsem ji nechat utratit?! To by mimochodem bylo levnější než operace…“
„Takhle jsem to nemyslela,“ zamumlala maminka už nejistěji.
„Poslyš, víš přece, že s Honzou ti vždycky pomůžeme. Když ti něco chybí, řekni – přijedu, probereme to, vymyslíme řešení. Pošlu ti peníze, koupíme, co bude potřeba. Vždyť víš – jsi pro nás na prvním místě, a Míša… Míša je taky člen rodiny. Máme ji rádi.“
Maminka změkla. Hlas už nebyl ledový a zazněla slova, která jsem chtěla slyšet:
„No… pomáháte mi… děkuji. Jen prostě nerozumím, jak se takhle může utrácet za zvíře.“
„Protože ji máme rádi. A nemá cenu to srovnávat. Není to „buď, a nebo“. Milujeme tebe i ji. Domluvme se – volej hned, když něco potřebuješ. Jinak začnu sama jezdit a kontrolovat tvoji lednici a lékárničku!“
„Aničko, jen ne kontroly,“ zasmála se maminka. „Promiň, byla jsem hloupá. Prostě přijď, strašně mi chybíš…“
„Už jedu,“ usmála jsem se. „A zkus mi nepřipravit tvoje buchty!“
Večer jsme s mužem přijeli k mamince. Čaj, buchty, povídání, smích. Všechno jako dřív. A já se v duchu upřímně poděkovala Bohu za to, že mám maminku – živou, tvrdohlavou, urazlivou, ale tak blízkou. A s Míšou je teď všechno v pořádku. Ať to tak zůstane.