Dneska to konečně musím napsat. Moje tchyně, Hana, mě už roky srovnává s její dcerou, a teď jde dokonce po vnoučatech!
Jsem Barbora, vdaná za Jakuba už osm let, a celou tu dobu žiju v neustálém napětí s jeho matkou. Ať udělám cokoli, vždycky je to špatně, zatímco její dcera, Adéla, je v jejích očích dokonalá. Dlouho jsem to snášela, ale teď překročila hranici – začala srovnávat naše děti. Moje trpělivost praskla a nehodlám mlčet, když jde o mého syna!
Vzali jsme se s Jakubem hned po vysoké. Bydleli jsme v malém městečku u Brna, peníze byly těsné, ale k tchyni jsem se stěhovat nechtěla. Hana mě od začátku neměla ráda. Jakub mě uklidňoval: „Máma je taková ke všemi mým holkám, nikdo pro ni není dost dobrý.“ To mě ale netěšilo. Byli jsme na kolejích, pak jsme si začali pronajímat byt, šetřili každou korunu. Když tchyně zjistila, že platíme nájem, spustila: „Proč vyhazujete peníze? Bydleli byste u mě a našetřili na vlastní!“ Čtyři roky nás za to peskovala, jako bychom spáchali zločin.
Mezitím se Adéla, Jakubova sestra, vdala. Taky nechtěla bydlet s tchyní, a zázrak – Hana je za to chválila! „Chytří mladí, co by se tísnili se starou,“ říkala. Jakub jen zíral. „Mámo, proč my jsme špatní, že máme svůj byt, a Adéla s manželem jsou chytráci?“ Odpověď mě dorazila: „Tam má takovou tchyni, že by jim život zošklivila.“ Málem jsem vyletěla: „A ty myslíš, že ty mi ho děláš líp?“ Bylo to jak facka – pochopila jsem, že pro ni budu navždy horší než její dcera.
Adéla mi jinak nevadila, rozuměly jsme si. Ale podědila po mámě povahu – ráda mentoruje a pořád na něco nadává. Střetům s Hanou jsem se vyhýbala, ale ona jako by mě provokovala schválně. Potřebovala si zanadávat, jinak nemohla spát. Když jsem otěhotněla skoro ve stejnou dobu jako Adéla, ukázala se v plné kráse. „Adéla je rozumná, rodí mladá, ale ty, Barčo, nutíš mého syna dřít se,“ opakovala. Byla jsem na dně – těhotenství samo unavovalo, a její slova sekala jako bič. Na občerstveních dávala Adéle nejlepší kousky: „Najez se, potřebuješ sílu.“ Mě pokaždé peskovala: „Moc jsi přibrala, co na to řekne doktor?“ I když lékaři tvrdili, že váhu mám v pořádku. Držela jsem se, ale nakonec jsem přestala k tchyni chodit, s odůvodněním, že je mi zle.
Porodily jsme s Adélou v rozmezí týdne – obě syny. Hana hned prohlásila, že Adélův Honzík je jako z oka vypadlý Jakub, ale v našem Matyášovi prý „rodová podoba chybí“. Nedala jsem na to, byla jsem zahlcená mateřstvím. Ale když začala srovnávat děti, vřelo ve mně. Už to nebyl útok jen na mě – týkalo se to mého syna. Nechci, aby Matyáš vyrostl s pocitem, že je druhořadý. Jakub tvrdil, že přeháním, ale viděla jsem, jak tchyně Adélina dítě zbožňuje a našeho přehlíží.
Když Matyášovi byly čtyři roky, situace se zhoršila. Hana neustávala: „Adélův syn už hezky mluví, ale ty, Barčo, se mu vůbec nevěnuješ.“ Když nastoupil do školky, nazvala mě mizernou matkou: „Odkládáš dítě, abys měla pokoj! Adéla s ním pořád je.“ Její slova pálila jako žhavé železo. I Jakub začal vidět její nespravedlnost. Mlčím, ale ne dlouho. Pokud on s ní nepromluví, udělám to já.
Snáším, když mě srovnává s Adélou. Ale když sahá po Matyášovi, je to moc. Je to její vlastní vnuk, ale pro ni bude navRAY>Dneska to konečně musím napsat. Moje tchyně, Hana, mě už roky srovnává s její dcerou, a teď jde dokonce po vnoučatech!
Jsem Barbora, vdaná za Jakuba už osm let, a celou tu dobu žiju v neustálém napětí s jeho matkou. Ať udělám cokoli, vždycky je to špatně, zatímco její dcera, Adéla, je v jejích očích dokonalá. Dlouho jsem to snášela, ale teď překročila hranici – začala srovnávat naše děti. Moje trpělivost praskla a nehodlám mlčet, když jde o mého syna!
Vzali jsme se s Jakubem hned po vysoké. Bydleli jsme v malém městečku u Brna, peníze byly těsné, ale k tchyni jsem se stěhovat nechtěla. Hana mě od začátku neměla ráda. Jakub mě uklidňoval: „Máma je taková ke všemi mým holkám, nikdo pro ni není dost dobrý.“ To mě ale netěšilo. Byli jsme na kolejích, pak jsme si začali pronajímat byt, šetřili každou korunu. Když tchyně zjistila, že platíme nájem, spustila: „Proč vyhazujete peníze? Bydleli byste u mě a našetřili na vlastní!“ Čtyři roky nás za to peskovala, jako bychom spáchali zločin.
Mezitím se Adéla, Jakubova sestra, vdala. Taky nechtěla bydlet s tchyní, a zázrak – Hana je za to chválila! „Chytří mladí, co by se tísnili se starou,“ říkala. Jakub jen zíral. „Mámo, proč my jsme špatní, že máme svůj byt, a Adéla s manželem jsou chytráci?“ Odpověď mě dorazila: „Tam má takovou tchyni, že by jim život zošklivila.“ Málem jsem vyletěla: „A ty myslíš, že ty mi ho děláš líp?“ Bylo to jak facka – pochopila jsem, že pro ni budu navždy horší než její dcera.
Adéla mi jinak nevadila, rozuměly jsme si. Ale podědila po mámě povahu – ráda mentoruje a pořád na něco nadává. Střetům s Hanou jsem se vyhýbala, ale ona jako by mě provokovala schválně. Potřebovala si zanadávat, jinak nemohla spát. Když jsem otěhotněla skoro ve stejnou dobu jako Adéla, ukázala se v plné kráse. „Adéla je rozumná, rodí mladá, ale ty, Barčo, nutíš mého syna dřít se,“ opakovala. BJdu jí to říct dnes, i kdyby to mělo znamenat konec všeho.