Babička Libuše strávila většinu života v tichém předměstí Kolína. Po smrti manžela zůstala sama v dvoupokojovém bytě, který kdysi zdědila po své matce. Rodiče jejích vnoučat byli stále zaneprázdnění, pořád někam odjížděli nebo pracovali do noci, takže mladší vnučku Jitku často nechávali u babičky.
Starší vnuk Tomáš byl odjakživa rodinným miláčkem. Dostával nejlepší hračky, chodil na kroužky a později mu zaplatili prestižní univerzitu. Jitka byla stínem – nenaříkala, nevyžadovala pozornost, dospěla předčasně. Studovala, pracovala, pronajímala si pokoj a nikdy o nic nežádala. Jediným opravdu teplým člověkem v jejím životě zůstávala babička Libuška.
Jitka navštěvovala babičku skoro každý týden – po práci, o víkendech, za každého počasí. Někdy přinesla nákupy, jindy léky, nebo jen přišla na čaj a povídání. A pak jednoho takového obyčejného večera ji babička přivítala mlčky, s kamennou tváří.
„Proč ke mně tak často chodíš, Jituško?“ zeptala se, upřeně hledíc na televizi. „Nechceš náhodou zdědit můj byt?“
Jitka, která zrovna mydlinkou utírala chodbu, ztuhla.
„Babi, co to říkáš? Jaký byt? Slíbila jsem ti polévku – chceš řízky v páře?“
Babička zavrtěla hlavou, ale neodpověděla. Jitka se usmála, jako vždy schovala zranění a zamířila do kuchyně. Postavila konvici, vytáhla babiččino oblíbené máslo s čokoládou a začala vařit večeři.
Za pár minut babička vešla a pronesla slova, po kterých se Jitce všechno sevřelo uvnitř:
„Víš, už jsem byt přepsala na Tomáše. Takže marná snaha. Stejně ti nic nedám.“
Jitka se narovnala, utřela ruce a klidně odpověděla:
„A dobře. Nechodím k tobě kvůli bytu. Jsi mi rodná, vychovala jsi mě, teď je řada na mně. Byt jsou jen zdi.“
Babička mlčela. Ale její pohled byl najednou jiný – četlo se z něj napětí, skoro úzkost. Doplily čaj, probraly seriál, který babička milovala, a k tématu bytu se ten večer už nevrátily.
O pár dní později Jitce zazvonil telefon. Tomáš do sluchátka křičel, že ji *přetáhla* na svou stranu a přesvědčila babičku, aby jí byt přepsala.
„Jsi stejná jako všichni!“ řval. „Nechci tě znát!“
Hned poté volala matka. Stejná píseň: *Proč jsi to udělala? To je přece náš rodinný domov!* Jitka, zmatená, zavěsila a šla za babičkou.
„Babi, co se děje?“ zeptala se tiše. „Tomáš tvrdí, že jsi byt přepsala na mě. Vůbec tomu nerozumím. Znám právníka, když bude třeba, pomůže. Ale řekni mi pravdu – něco jsi podepsala?“
Babička pomalu usedla, povzdechla si a přiznala se. Vystrašily ji řeči sousedek o tom, jak příbuzní pečují o staré lidi jen kvůli dědictví. A tak se rozhodla vyzkoušet, kdo z vnoučat jak zareaguje. Jitce řekla, že byt patří Tomášovi. A Tomášovi, že Jitce.
„Tak vidíš, kdo je kdo,“ řekla smutně. „Ty, Jituško, jsi zůstala stejně laskavá a věrná. Ale tvůj bratr… no, sám víš, jak odpověděl.“
Jitka jen zavrtěla hlavou. Nebyla naštvaná. Jen jí bylo jasné, kde je pravda a kde vypočítavost.
Babička jí nabídla, aby se k ní přestěhovala, když už je byt teď oficiálně její. Ale Jitka odmítla.
„Jsi zvyklá na svůj klid, babi. Já žiju v pohybu – práce, přátelé, život. Nechme všechno, jak to je. Budu chodit jako dřív. Byt není důležitý.“
Od té doby se nic nezměnilo. Jitka stále chodí za babičkou, nosí jí oblíbené potraviny, dívá se s ní na seriály a prostě jí dává lásku. A babička ví: její vnučka je jediný člověk, kterému na ní opravdu záleží. Ne kvůli metrech čtverečních. Ale jen tak. Z čisté lásky.