Jak jsem „vyhnal“ tchyni z domu, aniž bych řekl jediné slovo
Když jsem si vzal Janu, myslel jsem, že s tchyní jsem měl neskutečné štěstí. Nevměšovala se do našich věcí, nepoučovala nás o životě, nerozdávala nekonečné rady, jak to dělá mnoho „ženiných maminek“. Navíc vařila božsky, vždy byla zdvořilá a někdy i docela zábavná se svým staromódním pohledem na svět. Zdálo se – ideální tchyně. Ale jak se říká, každý med má svou pachuť…
Zpočátku bylo vše skvělé. Bydleli jsme odděleně, navštěvovali ji o víkendech, pili čaj s koláčky a poslouchali její historky z minulosti. Vše klapalo, dokud jsme s Janou neměli syna – Honzíka. Tehdy to začalo. Nejprve babička začala jezdit jednou týdně. Pak – každý druhý den. A nakonec u nás zůstala natrvalo.
Samozřejmě, z ohleduplnosti jsme nic neříkali. Koneckonců, pomoc v domácnosti není k zahození, zvlášť když máte malé dítě. Jana se vrátila do práce a maminka byla hned po ruce – guláš na sporáku, podlaha se leskne, prádlo pověšené, dítě spokojené. Mohlo by se zdát – splněný sen. Jenže ten sen se brzy změnil v noční můru. Protože tchyně se bez ptaní zdržela týden, pak dva. Pak odjela „jen si pro věci“ – a zase byla u nás.
Žila u nás jako doma: přestavovala nábytek, schovávala mé oblíbené hrnky, pekla buchty, když jsem chtěl jen míchaná vajíčka. Přestali jsme se cítit jako ve vlastním bytě. Zkoušel jsem na Janu jemně narážet, třeba že by maminka potřebovala odpočinout doma, ale Jana jen mávla rukou: „Vždyť jí je sama smutno, nemůžeš mít trochu trpělivosti?“
A tak jsem trpěl. Až do chvíle, kdy náhoda přinesla geniální řešení.
Honzíkovi byly tehdy dva roky. Jednou ke mně před spaním přišel a řekl, že se bojí tmy. „Tati, ve tmě bydlí Hejkal…“ zašeptal vyděšeně. Snažil jsem se ho uklidnit, jak to šlo. „Synku, když se budeš bát, prostě se směj. Smích všechny Hejkaly vyplaší. Zasměješ se a oni utečou!“ vyhrkl jsem bez většího přemýšlení. Honzík přikývl a šel spát.
A pak, o pár nocí později, ve tři ráno, slyším, jak můj syn jde chodbou… a chechtá se. Hlasitě. Děsivě. Upřímně. Smích se rozléhal celým domem. Málem jsem spadl z postele, ale pochopil jsem – jde na záchod a „plaší“ Hejkala. Další ráno to samé. A tak to šlo noc co noc. Pro nás dospělé to bylo až trochu legrační. Ale tchyni ne.
Po pár dnech ke mně přistoupila celá nervózní a prohlásila:
„Už v tomhle domě nechci přespávat! Je tu nějaká temnota, nějaké bytosti! Dítě se v noci směje, jako by jím někdo mluvil! Mně z toho není dobře! Odjedu k sobě. A pokud přijedu, tak jen přes den. A jen když ten dům vyčistíte.“
Slovo „exorcista“ samozřejmě nepadlo, ale smysl byl jasný. Přikývl jsem. Jana pokrčila rameny – „máma je máma“. A já, abych neprozradil své vítězství, si šel uvařit kafe. Sám. Ve své kuchyni. Ve svém oblíbeném hrnku.
Od té doby uplynuly skoro dva roky. Tchyně jezdí jen přes den – přivézt koláče, pohrát si s Honzíkem, probrat s Janou novinky. Ale večer odjíždí. Přesně. Bez náznaků, že by chtěla zůstat. Občas si sice stěžuje na samotu. Ale já si vzpomenu na Hejkala – a vše je hned jasné.
Poučení? I ti nejmilejší lidé někdy překročí vaše hranice. Důležité je je včas obnovit. A věřte, k tomu nepotřebujete hádky, křik nebo výčitky. Stačí trocha… fantazie.