Vzpomínám, jak jednou, když jsme se s Vítem po rozvodném výkonném období usadili v malém patrovém domě na Vinohradské, přišel k nám na měsíční návštěvu jeho teta Zdeňka z Brna. Vít mi tehdy odkládal kufr ke dveřím a s úsměvem řekl: Budeš u Lenky bydlet, až teta přijde.
Paní Nina Vasílová! Paní Nina, zase jste zaparkovala na mé místo! Včera jsem vás prosila, abyste nebrala parkovací místo! křičela z druhé strany chodby.
Klavdie Ivanová, co to máte za místo! Tady není žádné vyhrazené místo! Kde chci, tam parkím! odpověděla druhá, a obě se hned rozešly, jako když se dva kočky po mýdle házejí.
Alena, náš soused, stála u schodiště s těžkými nákupními pytli a poslouchala, jak se hádají. Promiňte, mohl bych projít? zeptala se tiše. Paní se nakonec odsunuly, ale zůstaly si mezi sebou házet ošklivé pohledy. Alena se protáhla úzkou mezerou, tlačila dveře ramenem a pytle se jí svíraly v rukou tak, že prsty začaly mrznout. Musela si obvykle vzít kočárek, ale často zapomněla, až dorazila domů.
Do čtvrtého patra šla po schodech výtah nefungoval, jako obvykle. Přistoupila ke své dveři, přebalila si pytle do jedné ruky, druhou se pohrabala v kapse bundy a vytáhla klíče. Otevřela dveře a zaslechla kufr v chodbě. Modrý cestovní kufr, zavřený a s vytaženou rukojetí, jako by čekal na odvoz.
Vítej, Vít? zavolala Alena, vstupujíc do bytu. Jsi doma?
Ano, v kuchyni, ozval se Vít. Alena položila pytle na podlahu, svlékla bundu a šla do kuchyně. Vít seděl u stolu s šálkem kávy a listoval v telefonu.
Ahoj, pozdravil, ani neodhlédl.
Ahoj, Vít, proč je ten kufr v chodbě?
Vít položil telefon, podíval se na Alenu a řekl: Pamatuješ si mou tetu Zdeňku z Brna? Alena zamračila čelo, vzpomínala na starou paní, s níž se potkala jen při svátečních oslavách.
Ano, zhruba.
Přijela na měsíc do Prahy, má operaci a pak rehabilitaci. Pozval jsem ji k nám bydlet.
Alena si pomalu sedla.
Pozval jsi ji sem? Na měsíc?
Ano. Co na tom? Je to rodina.
Vít, máme jednopokojový byt. kde ona bude?
Vít dopil kávu a řekl: Míst je málo, tak jsem pomyslel nechej mě bydlet u přítelkyně. Co takhle u Lenky? Ona žije samotná v dvoupokojovém, má prostor.
Alena nedokázala uvěřit svým uším.
Cože?
Budeš u Lenky. Teta Zdeňka tu přespí měsíc, potom odejde a ty se vrátíš.
Chceš, abych opustila svůj byt?
Neopouštím, jen dočasně přestěhuju.
Ale proč? Teta má operaci, potřebuje domácí péči.
Já se o ni postarám, ať jen trochu.
Alena se rozhlédla po kuchyni, hlava jí točila. Byl to absurdní plán vyhnout ji z vlastní domácnosti kvůli vzdálené příbuzné.
Vít, to je můj byt. Neodjedu nikam.
Vít se zamračil. Neměj hlavu v oblacích, to je jen na čas měsíc.
Měsíc je dlouho. Proč bych měla odjet? Ať si najde byt nebo hotel.
Nemá peníze na hotel. Nechci být chamtivý, je to rodina.
Já nejsem chamtivá! Prostě nechápu, proč musím obětovat svůj komfort.
Vít popadl klíče ze stolu. Už jsem rozhodl. Teta Zdeňka přijde večer. Kufr jsem připravil, věci jsou připravené. Jeď k Lence. Už jsem jí volal, souhlasila.
Alena zaskřehla. Bez mého vědomí?
Jo, aby nebylo zdržení.
Vít jí podal peníze v korunách. Tady máš taxi.
Alena se dívala na peníze, kufr i manžela. To opravdu? Vyhazuješ mě z domu?
Pojeď.
A co když ne?
Vít si povzdechl: Nejsi dítě. Teta Zdeňka je stará a nemocná, potřebuje pomoc.
Alena cítila slzy, odvrátila se, aby ho neviděla.
Dobře, pojedu.
Vytáhla kufr, Vít ji doprovázel k výstupu. Zavolám, až teta odejde.
Na schodišti se zastavila, otevřela dveře a vyšla na chodbu. Výtah byl pryč, tak se rozhlédla po úzkém prostoru. Vít už měl na sobě bundu.
Stůj, musíme to probrat.
Nemám co říkat, rozhodnutí je učiněno.
Dostal jí peníze a kufr. Alena se dívala na koruny, na kufr, na Vítova tvář. Bylo to skutečné? Vyhazují mě z vlastního domu?
Neodjedu.
Jedeš. Nezdržuj se. Měsíc uběhne, vrátíš se.
A když ne?
Vít si zakryl tvář. Nechci tě ztratit.
Alena cítila, jak se jí slzy valí po tvářích. Rozhodla se odejít. Vít ji doprovázel k prahu.
Jsi šikovná. Pošlu ti zprávu, až teta odejde.
Na střeše domů se dveře za ní zasláply. Stála s kufrem, nevídouc, co dál. Slzy kapaly na podlahu.
Vytáhla telefon a volala Lenku. Lenka odpověděla hned:
Aleno, vítej! Vít řekl, že přijdeš ke mně. Těším se!
Lenko, opravdu s tím souhlasíš?
Samozřejmě! Máme místo.
Alena si objednala taxi, vstoupila do vozu a řekla adrese Lenky. Cestou hleděla z okna, slzy rozmazávaly svět.
Lenka ji přivítala u dveří a objala.
Co se stalo? Vít řekl, že teta přijde a ty máš u mě přenocovat, ale ty pláčeš.
Vít mě vyhodil. Prostě mě vyhodil.
Jak?
Alena mu vyprávěla, Lenka přikývla.
To je podlý! On to rozhodl bez tebe.
Nejsem si jistá, co se děje.
Máš pravdu, něco není v pořádku, když vyhodí ženu kvůli teti.
Lenka se posadila na pohovku, Alena zůstala s hlavou v dlaních.
Večer Vít volal:
Aleno, jak se máš? Teta je tady?
Mohu přijet a něco vzít?
Ne, teta odpočívá. Není potřeba, abys rušila.
Alena se rozhlédla po bytě. V kuchyni našla lístek:
Vítě, jedu na vyšetření do nemocnice, vrátím se večer. Teta Zdeňka.
Ulevnilo jí to, že teta skutečně přebývá. Pak zazvonil telefon, ukazoval Matka.
Aleno?
Dobrý den, paní Galino, odpověděla.
Co děláš doma? Vít říkal, že jsi odešla.
Přišla jsem pro něco.
Jakou operaci? Vít říkal, že zítra.
Alena se zarazila. Zítra? Ale měsíc?
Matka se zmátla: Vít říkal, že týden.
Alena cítila, že něco nesedí. Vytáhla si z komody deník. Na první stránce byl Vítův rukopis:
Plán: 1. Přesvědčit Alenu k odchodu. 2. Setkat se s realitním makléřem. 3. Ukázat byt potenciálním kupcům. 4. Podepsat papíry. 5. Přesunout se k Světě.
Alena to četla s úžasem. Svět? Kdo je to?
Pořídila si fotku a šla zpět k Lence.
Měla jsi pravdu, Vít má někoho. řekla Lenka, když viděla stránku.
Kdo?
Svět je nějaká žena.
Alena byla v šoku. Vít chtěl prodat byt, který byl jejich společným, a přestěhovat se k jiné.
Jednoho dne navštívila Vítovu matku. Galina Fedorovna se zeptala: Víš, že Vít chce byt prodat? Alena jen přikývla. Matka přikývla: Říkal mi, že chce menší byt, peníze na auto.
Alena ukázala deník a matka se tvářila jako kamení. To přece není Vít.
Nakonec se s Vítovým manželem setkali v kavárně. Alena mu položila deník na stůl.
Kde jsi to vzala? zeptal se Vít.
Vysvětli, co to znamená.
Vít mlčel a nakonec řekl: Měl jsem jinou.
Jakou?
Svět už půl roku jsme spolu. Miluji ji.
Alena seděla beze slova. Půl roku?
Vít přikývl a dodal: Mohu ti dát peníze, najdeš si místo.
Alena vstala: Vítej, Vít, udělej, co chceš. Prodávej byt, stěhni se k Světě. Ztratil jsi mě navždy.
Vyšla z kavárny a nenávratně se už nevrátila. Lenka ji objala a řekla: Nebudeš se trápit s takovým mužem.
Alena zůstala u Lenky měsíc, zatímco Vít prodal byt a přestěhoval se k Světě. Po rozvodu se snažila získat náhradu za byt, ale soud uznal, že byt byl na Vítovo jméno. Pracovala, šetřila a po šesti měsících si pronajala malý pokoj v komunálním domě. Není to luxus, ale je to její vlastní střecha.
Díky Lenčině pomoci si znovu budovala život práce, yoga, setkání s kamarádkami. Postupně bolest ustupovala, zůstala jen lehká hořkost. Jednou jí volala Galina Fedorovna:
Aleno, Vít se rozvedl se Světou, peníze došly, teď bydlí v pokoji a zmiňuje se o tobě.
Alena jen tiše odpověděla: Ne, už se nevrátím k tomu, kdo mě podvedl.
Pohlédla z okna na šedý pražský den, na lidi spěchající po chodnících. Bylo těžko, ale její život byl čestný, bez lží a podrazů. A to bylo pro ni důležitější než jakýkoli byt či manžel.
