Ztracený syn
Božena Nováková vychovávala syna sama. S manželem, který byl pravým šprýmařem, se rozešla hned po porodu. Otec dítěte jí pomáhal s chlapcem i finančně i kdyby si Božena nedokázala představit, co by dělala bez něj. Po rozvodu peníze začaly být jako voda v poušti, exekutorům neunikly ani výživné, která manžel neplatil. Musela tedy najít práci. Pak stařec Karel s povzdechem řekl:
No tak, pojď do práce. Já s Ondrou budu doma. Neboj, zvládnu to.
Tak Ondra celý den s dědečkem. Božena trochu žárlila chlapec byl k dědečkovi svázaný jako šňůrka u balónu. A ona na směně už neměla ani minutu pro něj.
Jednoho rána, když se chystala do práce, Ondra vyskočil neobyčejně brzy a radostně zvolal:
Dědo, dnes půjdem na houby, jo?
Božena se otočila k dědečkovi a zeptala se:
Kámo, vážně? Kam jedeme?
Do Březnického lesa, slyšeli jsme, že tam jsou pravé hřiby.
Karel byl zapálený houbař i rybář a od dětství učil Ondru, jak se v lese chovat. Božena souhlasila a řekla jen:
Jen se vraťte včas, dobře?
Až naplníme pár košíků, vyrazíme domů, co říkáš, Ondro? mrknul Karel.
Do lesa dojeli autobusem, potom už pěšky. Březnický les začíná už při vjezdu z Plzně, takže i sedmiletému Ondrovi šla cesta.
Když už byli skoro v lesní části, zastavilo je auto.
Čau, Standa, kam to jedeš, zase na houby?
Řidič byl starý známý Karla Petr Novotný. Karel odpověděl:
Slyšeli jsme, že jsou hřiby po hlavách.
V tomhle lese už je všechno vybráno. Jdi dál k lesu Kouty, tam je ještě něco. Jedu tam právě teď, vezmu vás.
Takže, když to jde.
Petr vyložil Karla s Ondrou k okraji Koutského lesa. Dohodli se, že se zpátky pokusí dostat na společné auta, a když to nevyjde, zavolají Petrovi, a ten je vyzvedne.
Ondra šel lesem, poskakoval, povídal si s dědečkem. Ten mu vždycky vše vysvětlil, nebral si stěž za milion otázek malého chlapce. Pro Ondru byl Karel hrdina, který ví vše.
Houby opravdu hořely. Zaujatí hledáním se vydali dál do lesa, když najednou Karel nešikovně máchnul rukama a spadl.
Ondra se nejdřív nedal vyplašit. Přistoupil k dědečkovi a zeptal se:
Dědečku, zakopl jsi?
Karel se nemluvil, ne hýbal se. Chlapci se začalo třást. Převrátil ho na záda a zkoušel ho otrhávat, ale Karel nereagoval. Ondra křičel:
Dědečku, vstávej! Co se děje, vstávej! Bože, dědečku, vstávej!
Večer Božena dorazila domů a neviděla své houbaře. Hned zvedla telefon, ale signál byl mimo dosah.
Co, že ještě nejsou z lesa? zamyslela se a začala se znepokojovat. Po hodině se obava proměnila v paniku, po dvou hodinách už seděla na policejní přepážce a snažila se přetřít úředníka slovy: Dítě s dědečkem! Les! Nevrátili se! Úředník, který byl sám citlivý na lidské trápení, okamžitě povolal dobrovolníky.
Dobrovolníci reagovali rychle. Za méně než dvě hodiny první skupina s Boženou, která už odmítala čekat doma, a několika policisty se vrhla do prohledávání lesa. Jenže prohledávali BŘEZNICKÝ LES!
Ondra nejprve brečel, když viděl nehybného dědečka. Pak si promluvil sám se sebou:
Uklidni se, miláčku, co tě dědeček učil? Nepřeháněj to v těžkých chvílích. Zvedni se!
Mladý chlapec si i lehce poplácal po tváři. Pomohlo mu to, přestal plakat.
Musím zjistit, jestli dědeček dýchá řekl si Ondra. To ho děsilo nejvíc co když nepřichází dech
Překonal se, položil hlavu na dědečkův hrudník. Břicho se lehce zvedalo.
Dýchá! Dýchá! radoval se chlapec. Stačilo jen počkat, až se probudí.
Ondra si sedl a začal čekat, po pokusu zavolat mámě zjistil, že signál chybí. Tak jen tak čekal.
Sluníčko zapadalo. Když Ondra přemýšlel o všem, co mu dědeček říkal o přežití v lese, řekl si:
Když nastane noc a dědeček se neprobudí, zamrzne na zemi. Co mě učil, nebylo zbytečné! Musím jednat!
Vyhrabal ze svého batohu zápalku, nasbíral suché větvičky a zapálil oheň podle všech pravidel. Hned se nerozhořel, ale po chvíli se plamen rozhořel.
Teď už máme dřevo, než se setmí. Musíme nasbírat dost na celou noc.
Začal sbírat větve z borovic, nesl je a podával dědečkovi.
Nezmrzneš, dědečku. Přinesu ještě víc a zahřeme se. Jak jsi učil.
Noc byla strašidelná, zvuky lesa ho děsily až k brechtání. Ležel přitisknutý k teplému tělu dědečka, pod přikrývkou z listí.
Když oheň začal slábnout, Ondra se hrdinně vyhrabal z pod listí a přihodil další dřevo.
Pamatuju, dědečku, oheň nesmí zhasnout. Pamatuju.
Ráno si Ondra naplnil termosku čajem, ale nevyprázdnil ji. Polovinu nalil dědečkovi do úst, zvedl mu hlavu.
Voda je nutná, bez ní nejde, pomyslel si chlapec. Nedaleko odtud viděli pramen v lese.
Co když dorazím k prameni a už nebudu vědět, kde je? rozhlédl se a uviděl keř s červenými plody.
Vlčí bobule, nesmí se jíst, vzpomněl si na dědečkovu radu. Ale nesnáším je, možná se mi hodí později. Naplňil celý termosku vlčích bobulí a šel ke zdroji, zanechávajíc za sebou stopu červených perliček.
Hledání ztracených v Březnickém lese už tři dny neustávalo. Les byl prohledáván opakovaně. Z města přijížděli noví dobrovolníci, slyšeli o neštěstí.
Chlapec s dědečkem jako by se potopili v moři.
Božena, která tři noci téměř nespala, s černými kruhy pod očima běhala mezi dobrovolníky a prosila je, aby nezastavili pátrání. Sama se vyhýbala celému lesu, ale strach o blízké jí dodával sílu.
Čtvrtý den se dobrovolníci snažili odvrátit oči od zoufalé matky. Jeden z nich, povzbuzněný odvahou, k ní přistoupil a řekl:
Víte, statistika říká, že po třech dnech v lese jsou šance na nalezení živých mizí. Les jsme už prohledali. Za lesem je bažina, možná byste měli zkusit tam.
Ne! zakřičela Božena. Otec dobře znal oblast, nikdy by nás nevedl do bažiny! Jsou naživu, vím to! Musíme dál hledat.
Pátý den vyšla z lesa s kolébavým krokem. Přišly jí projíždějící auto a vrátila se zpět. Z auta vystoupil Petr, starý známý Karla.
Boženo, co se tady děje? zeptal se, rozhlížejíc se po dobrovolnickém vozidle a lidech.
Když uslyšel, co se stalo, zčervenal.
Přesně to pět dní zpátky jsem je vozil k lesu Kouty.
Tady, všichni sem! křičela Božena.
Po pár hodinách mladý studentdobrovolník procházel skupinou v Koutském lese. Cítil kouř a šel ke zdroji. U téměř vyhaslého ohně ležely dvě postavy pod listím.
Chlapec tiše zavolal:
Ondro!
Když se jedna z postav pohnula a ukázalo se, že je to chlapec, dobrovolník byl v šoku.
Dlouho jste nás hledali. Dědeček se několikrát probudil, dával jsem mu vodu a chléb. Je živý, jenom je v bezvědomí řekl Ondra slabým hlasem.
Zarýhaný chlapec v náručí své zarýhané matky sledoval, jak si dědečka odváží na sanitku.
Dědečku, jen žij, potřebuju tě! Máš mi ještě tolik věcí k naučení, špitl Ondra.
