Chalupu Heřmánkových koupili před rokem. Pavel, po padesátce, cítil silnou touhu po zahrádce. Dětství na venkově v něm neustále vyvolávalo vzpomínky na rodičovský dům a zahradu.
Chalupa, i když malá, byla dobře udržovaná. Dřevěný domek natřeli, plot opravili a vyměnili branku.
Půdy na brambory a drobnou zeleninu bylo dost, ale zahrada byla řídká: málo stromů, keře žádné. Jen malý maliník.
„Neboj se, ženo, vše se časem spraví,“ řekl Pavel a pustil se do práce.
Naďa se pohybovala mezi záhony, souhlasila s mužem.
Z jedné strany byli fajn sousedé, i když přijížděli zřídka, ale o chalupu se starali. Z druhé strany však byla chalupa opuštěná. Plot byl nakloněný, tráva bujela.
Právě ta tráva trápila Heřmánkovi celé léto.
„Pavle, to není možné, ta tráva prorůstá do naší zahrady, hrozí, že zabere celý pozemek.“
Pavel popadl kosu a s nadšením se vrhl na plevel. Tráva si ale vždy našla cestu a „protlačila se“ mezerami, jako by schválně.
„Naďo, hrušky by od nich byly dobré,“ poznamenal Pavel, když si všiml sousedova zarostlého sadu.
„A podívej se, jak bohatá bude sklizeň meruněk,“ ukázala Naďa na strom, jehož větve se klenuly přes plot na jejich pozemek.
„Rád bych jednou viděl ty majitele,“ povzdechl si Pavel. „Možná se aspoň pro úrodu objeví.“
Jaro na Pavla naléhalo, a tak zalil hadicí sousedovy stromy – škoda by byla, kdyby uschly v horku.
Teď ale ten plevel, který nezná mezí.
„No, aspoň jednou za léto by tu trávu mohli posekat,“ rozčilovala se Naďa.
Když přijeli příště na chalupu, zůstali v úžasu nad úrodou meruněk. V Čechách už to není taková zvláštnost, mnoho lidí pěstuje meruňky, ale na opuštěné chalupě…
„Ne, musím jim tu trávu posekat,“ řekl Pavel, „nemohu se dívat, jak se chalupa dusí plevelem.“
„Pavle, podívej,“ ukázala Naďa na větve meruňkového stromu visící do jejich zahrady.
Pavel si přinesl malý žebřík. „Pojďme je sesbírat, než propadnou, nikdo se na tu chalupu celé léto neukázal.“
„Ale je to cizí,“ řekla Naďa s obavou.
„Stejně to propadne,“ a Pavel začal sbírat zralé plody.
„Možná bychom mohli pro vnoučata nasbírat maliny,“ navrhla žena, „stejně jsi tam kosil trávu, takže jako odměnu za práci.“
„Tady si to asi můžeme nasbírat, stejně to nikdo nepotřebuje, chalupa se k nám přimkla jako světský sirotek, nikdo se o ni nestará.“
V práci, během chvilky klidu, se Pavel zastavil, aby prohodil pár slov s kolegy. Řidiči se shlukli do kruhu, aby si sdělili své životní zážitky.
„Na moji chalupu už dvakrát někdo vlezl na strom,“ řekl Jan Novák, který brzy půjde do penze.
Pavel se z jeho slov orosil, vzpomněl si, jak nedávno sbírali meruňky a slívy z hrušky slibovaly dobrou úrodu.
„A kde máš chalupu?“ odvážil se zeptat Pavel, obávaje se odpovědi.
„Tam dole, kde je zahrádkářská kolonie Novotných.“
„Aha,“ vydechl Pavel, „u nás je to nahoře.“
„No, u vás zraje dřív,“ řekl Jan s jistotou. „U nás později, ale stejně – kradou bezostyšně, brambory už mi vykopali z několika keřů, měl bych tam dát past.“
„S pastmi je to nebezpečné,“ řekli další, „mohli by tě zatknout.“
„A krást, to se může?“ rozhořčeně protestoval Jan Novák.
Domů se Pavel vrátil znepokojený, neustále si připomínal ten rozhovor. Ačkoliv chalupa s meruňkami nepatřila kolegovi, svědomí ho hryzalo.
Jako dítě, ano, pobíhali po cizích zahradách – ale to byla jen dětská hra. To bylo jen párkrát.
Zde byla sousedova chalupa, kde část sklizně meruněk sesbírali. A stále se dívají na hrušky.
Samozřejmě, Pavel zasadil sazenice – časem vyrostou. Ale sousedova meruňka… škoda jí bylo, když by propadla.
„Nikdo nepřijde,“ uklidňovala Naďa, „za celý rok se neukázali, a ani v budoucnu nepřijedou.“
„Cítím se, jako bych něco ukradl,“ trápil se Pavel.
„Chceš, abych ty meruňky vyhodila?“ zeptala se žena. „Ale já už je dala dětem,“ přiznala se ohleduplně.
„Nech je, co už teď.“
Stejně tak Heřmánkovi celé léto trpěli s cizí chalupou, zbavovali se trávy. Pozorovali hrušky, čekali na příjezd právoplatných majitelů. A když plody spadly na zem, Naďa jich několik sesbírala do zástěry.
Na podzim, po uspořádání své chalupy a zanechání pořádku, se podívali na sousední. Zdálo se, že i plot smutně hledí, jako by je prosil, aby opřeli nakloněné desky. U branky ležela hromada odpadků, zjevně byla dočasná stavba, kterou zbourali a zanechali po sobě nepořádek. Shnilé desky, sklo, nějaká stará látka… ale i vedle odpadu se snažily prodrat pozdní podzimní květiny.
__________
V zimě, vzpomínajíc na letní dny, Pavel postrádal chalupu.
A sotva přišlo jaro, když se objevila první zelená tráva, přijeli se podívat na pozemek.
„Myslíš, že letos přijedou majitelé?“ zeptala se Naďa, myslela na opuštěnou chalupu.
Pavel si povzdechl. „Škoda té země, škoda stromů.“
Když bylo načase orat zahrady, zavolal na inzerát, přivolal člověka a ukázal mu oblast prací.
A celou dobu se díval na sousední zahradu. Velkou trávu odstranili, aby se nerozrůstala, ještě by bylo třeba zem orat…
„Hele, kámo, co kdybychom zorali i sousední pozemek, já zaplatím,“ požádal Pavel.
„Pavle, co to děláš?“ ptala se Naďa, „ta chalupa přece patří někomu jinému.“
„Nemůžu se už dívat na to zarostlé pole.“
„A co, budeme takhle opečovávat cizí chalupu?“ položila logickou otázku žena.
„Ale počkej, po obědě nejedeme domů, ale do zahrádkářské kolonie, musíme zjistit, čí ta chalupa je, ten plevel mi leze na nervy, a ten sad je škoda…“
__________
V zahrádkářské kolonii paní s brýlemi na nose listovala poznámkovým blokem. „Jaký je to přesně adres – Březová 45?“
„Ano, to je ta adresa,“ odpověděla Naďa. „Ať aspoň uklidí tu trávu a sklidí úrodu, je škoda toho sadu.“
„Již není třeba,“ řekla paní, „majitelé se jí vzdali, teď patří obci.“
„Takže je to vlastně bez majitele?“ zeptal se Pavel.
„Zjednodušeně řečeno, ano. Předchozí majitelé byli starší, zemřeli. Nejbližší příbuzný – synovec, se práva ihned vzdal, nemá čas,“ žena se podívala na Heřmánkovi, „chcete to získat?“
„Co získat? Chalupu snad?“
„No ano. Můžete ji odkoupit, nebude to drahé. A všechny dokumenty jsou k dispozici.“
„Co myslíš, Naďo, vezmeme ten pozemek, když je to legální?“
„Zvládneme to?“
„Upravíme, dětem to předáme, ať tam vozí vnoučata.“
____________
„Jak se říká: neměli jsme starosti, tak jsme si je koupili,“ řekla se smíchem Naďa, když se dostali na chalupu.
„Považuj to za adopci chalupy, teď je naše,“ řekl Pavel.
„Dobře, já teď odvezu odpad, mám přívěs, zbytek plevele odstraním, osadíme zahradu stromy a pak vyměním plot.“
__________
V létě Pavel obdivoval koruny stromů a květiny, které zasadila jeho žena. Země na bývalé sousedově chalupě jakoby ožila, natáhla se k slunci a hltavě vstřebávala dešťové kapky.
„Podívej se, naše sirotčíslo ožilo,“ radoval se Pavel.
O víkendu přibyly jejich děti: dcera Lenka, zeť Oleg a vnoučata. Starší Michal a Saša se hnali k autu, zatímco nejmladší Anička stála u květinového záhonu, tam ji děda Pavel vyfotil.
„Líbí se mi to,“ řekl zeť Oleg a natahoval hadici, aby zalil brambory. „Mohli bychom sem zasadit angrešt,“ navrhl.
„To už si nechte na příští rok,“ řekl Pavel. „Tady můžeme dětem nechat trávník na hraní.“
„Koupím jim bazén,“ slíbil Oleg. Pak se podíval na plot. „Tak co, jdeme na to? Vyměníme ten plot?“
„Vyměníme,“ souhlasil Pavel, „chalupa patří teď nám. Jako by se k nám sama náhodou přiklonila, podívej, radost z ní čiší… a letos bude i hodně malin.“
