Dcerko, dnes slavíš třicet dva let! Srdcem tě zdravím a dávám ti tento roztomilý suvenýr Natálie Vasilová, matka Běly, podává dceři vlněné punčochy, které sama uplela na kurzu pletení. Běla otevře oči a zamíří pohledem na matku. Ano, už je ti třicet dva, čas přemýšlet o potomstvu. Já už nejsem mládě, a ty taky ne. A já bych chtěla mít vnoučata. Moje kamarádky už mají pravnoučata, já jsem jen stará babička bez vnuků.
Běla se rozčílí. U stolu nastane ticho. Hosté dvě matčiny kamarádky a tři sousedky se dívají na Natálii Vasilovou.
Promiňte, musím si lehnout, jsem unavená, říká Běla a rychle vstane. Nechce, aby hosté viděli červené oči. Je jí bolelo, že matka pořád připomíná, jak čas tiká.
Tíky a co dál? K čemu mít dítě, když kromě chůvy v podobě staré matky není žádná podpora? Navíc Běla nemá ani kandidáta na otce, natož někoho, kdo by se s ní oženil.
Ach, holky, nevím, co dělat Kdybychom měly syny, snad bychom vám mohli najít ženicha. A vy jste jenom nevydělané dívky. stěžuje si Natálie Vasilová.
Běla bydlí s matkou v malém dvoupokojovém bytě v obci. Žádný vážný vztah nikdy neměla, a představa rodinného života se jí zdá jako pohádka z milostných románů. Pracuje na České poště: celý den tahá balíky, vyřizuje dopisy a sedí u počítače, kde zadává a předává zásilky návštěvníkům. Tohle namáhavé zaměstnání jí občas způsobí bolest zad, takže domů přichází téměř bez síly. Jediné, na co touží, je jíst, lehnout si na pohovku, zavřít oči a nic si nepromýšlet.
No tak, zase se rozléháš Pojď se mnou na básnické setkání! Jsi mladá a krásná, proč ležíš jako tulen? Třeba najdeme nějakého muže, namáhá matka, když vidí Běli ležet jako ušák.
Mami, nechci! Odpočívej! odpovídá Běla.
Natálie Vasilová je naopak větrná bouře. Je jí kolem sedmdesáti, ale energie má na vše: koncerty v kulturním domě, výlety do města na setkání aktivistů, setkání se seniorkami, kde čte vlastní básně. Vždy spěchá někam, radí, jak pomáhat lidem a nepřemýšlet o nicnedělání. Dost energie by jí stačila i na vnoučata. Běle taková energie chybí.
Matka však neodkládá pokusy oslovit dceru a připomínat, že čas plyne. Postaví červené punčochy na výrazné místo a neustále je třese před Bělou.
Mami, už dostaň. Jako červený plášť pro býka, fakt!
Bělo, poslouchej Jsi už dospělá, je čas myslet i na děti! Ráda bych viděla vnoučata, než… náhodou zemřu
Mami, nejsem si jistá, že o tom vůbec chci přemýšlet. Práce je těžká, výplata malá, záda bolí, a k nám jsou jen dvěma. Děti? Den je tu a díky Bohu!
Přesně tak, povzdechne matka, a mohla bys žít trochu jinak, ne jen pracovat a ležet na pohovce. Víš, co je zajímavé, je, že jsem navštívila Elišku Štěpánkovou, její vnučka je fakt šikovná
Chápu, mami! řekne Běla ostře. Nemohu otěhotnět jen tak, protože chceš vnoučata! K tomu je třeba se oženit, a já žádné nápadníky nemám. Jeden byl Václav, ale ty jsi ho odradila!
Mladá žena mávne rukou a vzpomene si, jak ji svěřil přítel Ivan. Byl dobrý chlap, rodina měla peníze. Natálie Vasilová ale hned řekla ne. Ne, nechoď s chlapci, zůstaň doma! Běla tak zůstane
Pak se ale stane, že Ivan začne chodit s Bělinou jedinou kamarádkou. Ta není tak vybíravá. Před šesti měsíci se jim narodilo třetí dítě. Žijí dobře, smějí se, nikdo nezůstává na pohovce a neje kousky, jen si dopřává čaj se čtyřmi lžícemi cukru.
Ivane vzpomínáš, šklebí se Natálie Vasilová. Kromě něj jsou i další muži, jen je potřeba vyjít ze domu.
Měla jsem vyjít dřív, mami! Když jsem chtěla studovat ve městě, chtěla jsem se přestěhovat! Vzpomínáš, co jsi říkala? Že tady nebudu sama, že bez tebe mi bude špatně!
Chráníl jsem tě! vykřikne matka.
Chráníl? usměje se Běla. Měla jsem pocit, že tě jen chceš držet pod kontrolou. Nedovolila jsi mi jet do města, říkala jsi, že tam jsou podvodníci a nebezpečí na každém rohu. Pak jsi mě tlačila na technikum, na obor, který jsi sama vybrala. Technici jsou vždy potřební, říkala jsi. Ale fyziku jsem nemávala ráda a skoro jsem upustila po druhém ročníku!
Nepřekročila jsi, namítá matka.
Lepší, že mě vyhodili! Tak to není Na tvůj rozkaz jsem přešla na nejméně žádaný obor, jen abych zaplnila skupinu. Proč jsem ztrácela čas na elektro? Kdo ji potřebuje na poště?
Pošta je stabilní práce, vždy je tu co dělat. A je blízko domova, můžeš přijít na oběd! Není to špatné?
Mami! Pro někoho je to sen, pro mě to není inspirace.
Tak se oženíš
Ne, mami. Nechci mít děti, když jim nemůžu poskytnout normální život. Nechci, aby má dcera končila jako já, na neoblíbené práci a počítala dny do důchodu.
Matka na dceru upírá úzkost a bolest. Nechápe, kdy nastal ten zlomový moment, proč se Běla z radostné dívky stala taková rezerva.
Snažila jsem se, aby sis měla lepší život, abys netrpěla nedostatkem! A tohle je tvá vděčnost! Dokonce nechceš, abych měla vnoučata! křičí Natálie Vasilová.
Mami, nepracovala bys taky? Možná tě nudí, máš spoustu energie a nic k čemu. Jdi si najít práci jako chůva, posaď se s dětmi. Za ty peníze bychom možná jeli k moři. Já jsem celý život zůstala jen v našem městečku a nejezdila jsem nikam, možná aspoň poznám svět. Říká se, že je daleko a zajímavější než cesta od domu k poště.
Natálie Vasilová zavrtí hlavou.
Kam bych měla jít?
Třeba k Ivanovi! Mají peníze, děti, a můžeš se u nich uplatnit!
K Ivanovi? zívne matka. To snad ne! Neberou mě, starou babičku.
Zkus to. Za poptávku peníze neberou, zasměje se Běla. Rozumí, že matka k Ivanovi pracovat nepůjde, protože ho tak ostře odmítla.
Tak to dopadne.
Čas plyne. Natálie Vasilová přestane mávat punčochami před dcerou a soustředí se na své aktivity a společenský život. Na jednom setkání důchodkyň v regionálním centru se rozpadne téma rodinných problémů mládeže a ona, aniž by tušila proč, začne vyprávět cizím lidem, že její dcera žije bez cílů, nic ji nehnaluje.
Vyrůstala jsem rostlinu na vlastní hlavu, a teď sklízím plody posměšně se usměje.
Jaké hnojivo, takové plody! Co jsi dceři dala kromě rad a pokynů, jak žít? Možná byt? Nebo dobré vzdělání? Nebo pomohla s osobním životem?
Co mám dělat? zamumlá Natálie. Můj manžel odešel, když zjistil, že jsem těhotná. Nikdo mi nepomáhal, vše jsem táhla sama!
Proč jste se vůbec stala matkou, když nemáte co dát? Neměla byste být matkou, pokud nejste schopná zajistit dceru! A teď se snažíte, aby Polina opakovala vaši osudovou dráhu? Bez otce, bez vlastního koutku, za poštovní výplatu? Skvělé, jste matka roku!
Slova cizince uražují Natálii. Zpočátku se rozčílí, ale nakonec zmlkne a odejde bez čaje po setkání. Celý večer je neklidná, vzpomíná na momenty: zakazovala dceři jezdit na koni na farmě, protože je to nebezpečné; nedovolila jí chodit s Ivanem, je to nezávazný chlap. Určovala, co má nosit a kam chodit. Zakazovala tančit s kamarádkami, protože tam jsou opilí muži. Nedovolila studovat v městě, na obor, který Běli ležel na srdci, argumentovala, že je to nebezpečné a že by opustila matku a domov. Takových případů bylo mnoho. Celý život byl pod křídlem matky a postupně láska a péče se změnily v hyperochranu. Svobodu Běly omezili, všechny její touhy a iniciativy byly přerušeny.
Natálie si povzdechne a pochopí, že právě ona vytvořila pro Bělu ten život bez místa pro sny. Rozhodne se, že něco musí změnit a udělat to co nejdříve.
Následující den jde k sousedce, která je přátelkou matky Ivana, a zeptá se, jestli nepotřebují pomocnici.
Slyšela jsem, že potřebují asistentku. Třetí dítě se narodilo, nestačí jim to. Hledáš práci? ptá se sousedka.
Hledám. Pokud mě přijmou, ráda přijdu.
Natálie Vasilová dostane práci. Práce je náročná, ale starší paní ji moc baví. Hned má tři děti pod dohledem a výplata není špatná.
Běla, když se dozví, že se matka zaměstnala, je překvapená a potěšená. Matka už ji nedráždí stálými otázkami, ale přichází domů unavená a spí. Během několika měsíců si vydělá dost, aby poslala dceru na dovolenou.
Když nastane čas kupovat zájezdy, Natálie Vasilová si rozmyslí a koupí jen jeden pro Bělu. Daruje ho k jejímu narozeninovému dni.
Dcerko, dnes máš třicet tři! Blahopřeji ti a říkám, že tvůj život teprve začíná! Tady je zájezd, jezdi, podívej se na svět, na lidi. Vždy jsi byla se mnou, teď je čas na tebe.
Běla se podívá na lístek, na matku, vstane od stolu a pevně obejme Natálii.
Děkuji, mami, řekne. Ráda půjdu. Život opravdu teprve začíná, mám před sebou vše.
Po návratu si Běla uvědomí, že nechce žít jako rostlina, a začne studovat účetnictví. Prvními klienty jsou Ivan a jeho manželka. Naváže s nimi přátelství. Postupně k ní přicházejí další podnikatelé, známí i neznámí. Vede účetnictví pro mnoho firem a vydělává natolik dobře, že si může dovolit cestovat a žít pohodlně, ne jen ve seriálech a koláčích.
O tři roky později Běla potkává Petra. Adoptují malé dítě z domova dětí a o rok později zjistí, že Běla je těhotná. Ať už někdo říká, že je to pozdní dítě Běla ví, že před ní je ještě hodně života a nic se nebojí, hlavně že neslyší hlasy, které ji chtějí svázat.
Všechno se podaří. I sen Natálie Vasilové se naplní je nyní babičkou dvou vnoučat a je velmi šťastná.
