Takový je život: Ztratili jsme dvacet drahocenných let, ale naše chvíle udeřila!
Jmenuji se Jana Nováková a žiji v Kutné Hoře, kde Středočeský kraj ukrývá své útulné uličky mezi lipovými háji. Nikdy jsem se nestala jeho láskou – osud nám nedal šanci sblížit se jako pár. A on, můj Aleš, se vrhal do víru lásky znovu a znovu, odevzdával se ženám, které mu lámaly srdce. Dvacet let jsme kroužili kolem sebe, ale teprve teď, na sklonku naší mladosti, se život nad námi slitoval.
Vše začalo v desáté třídě, když Aleš přešel do naší školy. Nový, nesmělý, s otevřenou duší okamžitě upoutal mou pozornost. Za sedm měsíců se zamiloval do Terezy, naší spolužačky – průbojné, vychytralé, s úskočným úsměvem. Předstírala opětovaný cit, manipulovala jím jako loutkou. Dokonce ho představila rodičům – ti byli nadšeni „hodným chlapcem“. Za jeho zády však Tereza flirtovala s nejpopulárnějším klukem ve škole, Jakubem. Aleš přivíral oči, dokud je nepřistihl spolu na večírku u ní doma. Ani poté neodešel – zůstal její stínem, zástěrkou. Terezini rodiče považovali Jakuba za výtržníka a zakázali jí s ním chodit, zatímco Aleš byl jejich „ideálním zetěm“. Dělil se o ni s jiným a trpěl. Já, jeho přítelkyně, vyslechla všechna jeho ospravedlnění, slzy i bolest. Tak to trvalo roky.
Pak přišla Kateřina – milá, veselá, ale nepřipravená na vážný vztah. Aleš snil o rodině, dětech, a když řekla „ano“ jeho návrhu, uvěřil, že je to navždy. Ráno svatby však utekla – neoblékla šaty, nepřekročila práh matriky, prostě zmizela. Aleš se propadl do propasti zoufalství. Já jsem byla nablízku – již kolegyně, jeho pravice v práci. Viděla, jak hasil bolest prací, jak přísahal, že se už nezamiluje. Pak se objevila Lucie – duše společnosti, zábavná, bezstarostná. Všichni ji milovali a ona, zdálo se, milovala všechny. Aleš ji zbožňoval bez zábran. Pak zjistil: čeká dítě s jiným. Při porodu se objevil skutečný otec, ale dítě neuznal. Aleš mu dal své příjmení, vychovával ho jako vlastního. Lucie podváděla znovu a znovu, on však trpěl – kvůli dítěti, kvůli lásce, která v něm hořela. Dokud ho nešokovala: pozvala ho za svědka na svatbu s novým mužem. Aleš souhlasil – zůstal pečovat o jejího syna, omlouvaje její povrchnost.
Následovala Eva – náročná jako rozmazlená princezna. Nutila ho vodit ji do restaurací, servírovat snídani do postele, pořádat luxusní dovolené. Tři roky se pro ni hrbil, než rozpoutala hysterii v letadle kvůli hodinovému zpoždění. Přímo ve vzduchu ho opustila, křičíc, že si ji nezaslouží. Pak přišla Anna – žárlivá k šílenství. Aleš – věrný, oddaný – nedal jí nikdy důvod. Ona však nenáviděla mě, jeho přítelkyni. Pracovali jsme spolu, byli nerozluční jako sourozenci. Anna žádala, aby dal výpověď – kvůli mně. Prý doma příliš často zmiňoval mé jméno. Ano, trávili jsme dny spolu, ale mezi námi bylo jen přátelství. Tajně jsem ho milovala, on to neviděl. Měl jsem přítele, Tomáše, který věděl: mé srdce patří jinému. Smířil se s tím, žil se mnou v čekání na zázrak. Aleš se nořil do nových vztahů, věříc v jejich upřímnost. Tak jsme se na deset let rozešli.
O deset let později jsme se potkali v kavárně na Staroměstském náměstí. Čas se zastavil. Hovořili jsme hodiny, smáli se, vzpomínali. Nevdala jsem se, on také ne. Za ta léta prožil tři prázdné vztahy, já s Tomášem skončila – našel ženu, která mu darovala celé srdce. Já čekala na Aleše. „Nenajdu opravdovou lásku, se kterou prožiju život. Zřejmě si ji nezasloužím,“ řekl, zíraje do prázdného šálku. V tom jsem to nevydržela – chytla jsem ho za ruku a políbila. Odtrhl se: „Co děláš? Nech toho z lítosti!“ Lítost? Litovala jsem jen sebe – za léta mlčení. „Aleši, copak nevidíš? Miluju tě od střední školy!“ vyhrkla jsem, třesouc se. Ztuhl. Přiznal, že mě také miloval, ale považoval mě jen za kamarádku, bál se zeptat, zničit to, co mezi námi bylo. Ztratili jsme dvacet let kvůli té slepotě.
Teď jsme spolu už 22 let. Minulý týden naše dcera Tereza prozradila: je zamilovaná. Její přítel – dobrák, upřímný, vidím, jak ji zbožňuje. Co jsem jí řekla? „Nečekej dvacet let jako my. Žij svou lásku teď.“ S Alešem jsme promarnili tolik času, ale náš okamžik přišel. Děkuji osudu za každý den po jeho boku – za jeho laskavost, za srdce, které tak dlouho hledalo mě v náručí cizích. Život je krutý, ale obdaruje nás druhou šancí. Chytili jsme ji – a už nepustíme.
