Dnes jsem se rozhodl napsat svůj příběh. Třeba v něm někdo pozná sám sebe. Nebo mi někdo poradí. Nechci soucit, jen jsem unavený. Unavený z vězení, ze kterého není úniku.
Je mi 53 let. Stále pracuji a do důchodu mám daleko. A moje máma? Té je 80. Bydlí se mnou. Neříkám, že je upoutaná na lůžko nebo neschopná. Ne. Zvládá se umýt, uvařit si, zajít do obchodu nebo na procházku do parku. Ale… je to, jako by žila z mé energie. Jako by byla připojená k mým bateriím.
Večer přijdu z práce vyčerpaný jako šňůra. Sednu si k ní, piju čaj, poslouchám, jaký měsla den. A pak se těším, že zmizím v pokoji, zapnu televizi a konečně usnu.
Jenže ne. Máma čeká na rozhovor. Ne jen tak obyčejný, ale plný kázání. Jako bych byl zase patnáctiletý školák.
„Kdybys mě tehdy poslechl a vzal si toho Bořka, ne toho svého…,“ opakuje pořád dokola.
„Měl bys teď děti, kariéru, byl bys šťastný. A ne sám, nikomu nepotřebný. Kromě mě.“
„Raduj se, že máš aspoň mámu. Váží si toho. Stará se.“
Nemám děti. Manželka… utekla. Nebo spíš myslím, že to nevydržela. Vzali jsme se, začali spolu žít. A přesně měsíc poté, co se k nám máma nastěhovala, podala žádost o rozvod. Chápu ji. Protože pro mou mámu bylo šílenství platit nájem, když máme vlastní třípokojový byt.
Tak teď v tom byjbě žiji s mámou. Každý máme svůj pokoj, ale kuchyň a obývák sdílíme. A hlavně sdílíme napětí.
Každý můj krok je pod drobnohledem. Každý.
„Proč jsi přišel tak pozdě?“
„Na co jsi koupil tu kravinu? To nepotřebujeme.“
„Proč jsi nevypral moje věci? Proč jsi nevyměnil povlečení?“
„Zase jsi zapomněl nakrmit kocoura.“
A nikdy neuslyším: „díky“, „jsi šikovný“, „dobře vypadáš“, „odpočiň si“. Jen výčitky. Od rána do večera. Den co den.
Nemůžu se odstěhovat. Plat je k pláči. Na samostatné bydlení nemám. I kdybych našel nějaký kout, svědomí by mi to nedovolilo. Co když se mámě něco stane a já nebudu u ní?
Ale uprřímně, občas mám pocit, že zešílím. Ano, zní to hrozně. Ano, je to moje máma. Vážím si jí za život. Ale někdy chci jen zmizet. Aspoň na pár dní. Aby mě nikdo neotravoval, nekritizoval, nehledal na mně chyby.
Jsem unavený. Jsem sám, i když nežiji sám. Jsem v pasti, ze které neuteču tělem ani duší.
Kde je hranice mezi povinností a obětí?
Mám právo cítit to, co cítím?
Nevím. Ale vím, že takhle dál to nejde.
