„Žít pro sebe“
„Je mi teprve devětačtyřicet…“ – Alena zmateně hleděla na lékaře. – „Opravdu se nedá nic dělat?“ – zepte se s poslední nadějí.
„Při správné léčbě a určeních procedurách lze termín oddálit, řekněme o rok, možná o rok a půl.“ – Jiří Václav poklepal tužkou o stůl, kterou před chvílí zapisoval poznámky do Aleniny karty. Za svou dlouhou kariéru si zvykl na šok, slzy, trýzky i obviňování. Reakce pacientů na diagnózu „brzká smrt“ byly různé.
„Popřemýšlím o tom.“ – To bylo vše, co žena řekla, a odešla.
Ještě nedávno Alena neměla vážnější zdravotní problémy. Ani nachlazením trpěla jen zřídka. Před pár měsíci si však všimla, že její tělo nefunguje, jak má, a šla do nemocnice. Odborníci jí sdělili, že nádor je neoperabilní. „Šest až osm měsíců,“ prorokoval jí Jiří Václav. Alena nezaplakala, neobviňovala nikoho z toho, že nemoc neodhalili. Jen si distinguishing, jak málo je šest měsíců. Nedozžije se ani padesátin.
„Krásný den, že?“ – Hlas z tisku ji vyrušil z ponurých myšlenek. Když vyšla z nemocnice, sedla si na lavičku a ani nevšimla, že vedle ní přisedl stařec. Opíral se o hůl, snažil se držet rovná záda a mhoužil oši proti slunci.
„Promiňte, jestli jsem vás vyrušil.“ – Omluvil se, když zaregistroval, že Alena se lekla.
„To nic.“ – Pokusila se o úsměv. – „Počasí je opravdu nádherné.“
„V mém věku se raduji i z deštivých dnů. Ale za slunečné jsem obzvlášť vděčný. Můžete to považovat za staromódní rozmar, ale přál bych si, aby můj poslední den byl teplý a slunný.“
„Mluvíte o smrti tak klidně.“ – Podivilša se Alena.
„Je mi čtyřiadevadesát.“ – Zasmál se stařec. – „A krom toho, smrt nevynechá nikoho. Kdo ví, kdy si pro nás přijde? Měli bychom být připraveni kdykoli. Škoda, že jsem to pochopil příliš pozdě. Jinak bych neodhodlal všechny ty věci na ‚až potom‘. Víte, ‚až potom‘ možná nikdy nepřijde.“
„Kdybyste například věděla, že zítra zemřete, co byste udělala? I když… promiňte starého blázna, co se vám tuze vtírá. Nemám s kým mluvit. Spolukužáci na pokoji jsou strašní nudnáři, jen si stěžují a vzdychají. Má to vůbec smysl? Za hlavní budete je hospodu. Tam už nás čeká jen jedno východisko. Téhle lavička a parku bych dal přednost luxusní výletní lodi.“
„Poslední plavba.“ – Rozesmál se. – „Zeptáte se, proč tu tedy ještě jeem? To je jiná otázka. Nemám peníze. Příbuzní mne sem odložili, byt je dávno přepsán na vnuka, a dokonce i důchod si vyzvedávají za mě. Ale nemám jim to za zlé. Mladí. Pravděpodobně si myslí, že to potřebují víc. Promiňte znovu, už moc žvaním.“ – Zarazil se.
„Ne, ne, to vůbec nevadí.“ – Alena pozorně naslouchala. Mezi obočím jí ležela hluboká vráska.
Celý život žila úplně jinak, než chtěla. A najednou si to uvědomila. Svou práci neměla ráda, ale dobře platila. Nejdřív musela splácet hypotéku. Pak pomáhala dceři se ženěmn. Kvůli tomu vytrvala. Muže už dávno nemilovala. Před deseti lety zjistila, že jí neформuje. Pravidelně a s různími ženami.
Plakala kvůli krámsi, ale od rozchodu ji odrazovala myšlenka, že už nikdy nebude pro ni komunita potřebná. Když o ni nestojí ani vlastní manžel, který ji krámsi prosi o ruku jako rytíř. A přitom se považovala za dobrou ženu. Čistý domov, pohodlí, polévka, hlavní jídlo, dezert a kompot, žádné všechny scény. Dceru milovala, od narození se ji snažila dát jí to nejlepší. Hýčkala ji. Obětoval pro ni i svůj vlastní komfort. Teď jí dcera volala pouze, když potřebovala pohlídat vnuka nebo si postěžovat, že manželovi znovu nedali prémie, a že zima/jaro/léto je za rohem, ale slšašné obuti/kabát/plášť pro dceru/ženicha/vnuka/chápete.
A Alena pochopila, soustrnila и перечисляла dinero. Odklad šetřila na svou novou obuv/kabát/plášť. Krom toho tajně odkládala peníze na horší časy, pamatujíc drsné devadesátky.
„Podávám žádost o rozvod.“ – Překvapila manžela. – „A o tom rozdělení majetku. Můžeš si byt nechat, pokud mi vyplatíš můj podíl. Byt nepotřebuji. Odlezu. Nové prostředí by ti prospělo.“ – Usmála se, rozhlédla se po místnosti.
„Kam?“ – Byla první otázka, když překousl novinku.
„Cestaovat.“ – Pokrčila rameny. – „Dnes už se může rozlézt i bez osobní přítomности. Dám ti pár dnů na rozmyšlenou, mezitím budu u Jozany na chatě.“ – Pokračovala, vytahujíc kufr.
„Ničemu nerozumním.“ – Vypadal skutečně zmateně.
„Měli jsme to udělat dávno. Oba ještě můžeme být šťastní.“ – Odpověděla a vyšla ze dveří.
V práci podala výzvu na neplacenou dovolenou a následné výpověď, aby se vyšašla výkupu. Vybrala všechny úspory a usedla k vyhledávání zájezdů.
„Mami, můžeš dneska pohlídat Kájínka? Jsme unavení, chtěli bychom večer do restaurace.“ – Volala dcera tentýž den.
„Ne.“ – Odpověděla krátce.
„Ehm, proč?“ – Dcera nebyla zvyklá na takové odpovědi.
„Mám vlastní plány.“
„Nemůžeš to odložit? Chápeš, sejmnou se kamarádi. Nemůžeme nejet.“ – Naříkavým hlasem začala dcera.
„Najděte si chůvu.“
„Mami, no to je drahý.“ – Rozčílila se.
„Na restauraci peníze máte, na chůvu taky nějak seženete.“ – Byla neoblízná.
Dnes si postěžovala a vložila. Alena se zhluboka nadechla, ale rozhodla, že jednu správně skončila.
Na chatě kamarádky bylo příjemně a klidně. Podzim byl teplý a suchý. Večerní vzduch provele vůně květin a jablek. Alena dlouho seděla v hrádném křevle, s nohama pod sebou jako dítě. Přemýšlela. Nejprve o tom думала, že je strašný šváb, když teď takto jedná s blízkými. Pak si znovu vzpomněla na starce. Поговорила себе, že celý život žila pro ostatní. Nezbyývá jí mnoho. Неужели konečně nemůže žít pro sebe? Nakonec usoudila, že vše dělá správně, и usmála se.
Manžel volal, snažil se vyjasnit situaci, ale spíšl ze zvedmosti, из приличия. Alena chápala, že i pro něj byl vztah dávno mrtvý, и trvala na svém. Po třech dnech kapituloval и podvolil je jí vyplatit podíl v průběhu několika měsíců. Byla spokojena. O dva dny později seděla v restauraci u moře. Пожелание насладиться бархатным сезоном bylo mnoho. Alena pozorovala kolemjdouc se rodinami, páročky, и pro zábavu si vymýšlela jejich životní příběhy.
„Dobrý večer. Promiňte, nejste tu sama?“ – Ke stolu přistoupil muž.
„Prosím, posaďte se.“ – Odvětila.
„V tak krásný večer by byl zlo.“
