Po léta jsem žila sama. Ne, že bych nebyla vdaná, ale manžel odešel z rodiny rok po svatbě. Tehdy jsem právě porodila dceru. Petr nám na rozloučenou nechal třípokojový byt. Alespoň v tom se zachoval slušně. Podruhé se vdávat jsem nechtěla. A nebyla jsem sama. Měla jsem svou Dorotku, kterou bylo třeba vychovat. Starostí bylo nad hlavu.
Věděla jsem, že dávám ze sebe vše, ale Dorotce přesto chybělo otcovské rameno. To jsem jí nedokázala nahradit. Časem se proto dcera příliš upínala ke každému chlapci, s nímž se sblížila. Ne každému se taková náklonnost líbila. Často jsem ji musela utěšovat a hojit její zlomené srdce. Ale štěstí přeje připraveným, a tak jednou potkala svého muže.
Daniel byl pracovitý a laskavý. Byla jsem jen ráda, že si ho Dorotka vzala. Vážil si mě i jí. Co víc si přát? Zdál se mi jako dokonalý zeť. Jenže pohádky nejsou skutečnost. Uplynulo půl roku od svatby a Daniel se začal měnit.
Mezitím jsem pečovala o svou matku. Ještě žila. Porodila mě mladá, stejně jako já Dorotku, takže stačila poznat vnučku. Jenže pak ji sklátila nemoc, a tak jsem ji vzala k sobě. O všechno jsem se starala sama. Maminka nebyla náročná, pořád při smyslech. Nerozuměla jsem, co Danielovi vadilo.
Časem to bylo horší. I Dorotka se přidala na jeho stranu. Vyhýbali se mi. Dřív jsme sedávali u jednoho stolu, teď se zavírali v pokoji. Zkoušela jsem s dcerou mluvit, ale marně. Mlčela, jen vymýšlela výmluvy.
Ani vnoučata mi nedali. Říkali, že na děti mají čas, že žijí pro sebe. Zpočátku jsem naléhala, pak jsem přestala. Jejich život, jejich rozhodnutí. Jenže Daniel mě začal štvát, jak se dnes říká. V mém domě se choval jako pán, ačkoli sám nehnul prstem, aby něco opravil nebo vylepšil. Místo toho trávil čas v hospodách s kamarády. Kam se poděl ten úžasný zeť, kterého jsem znala na začátku?
Asi jen ukázal, jaký doopravdy je.
Každým týdnem byl nesnesitelnější. Pak přišly Vánoce a Daniel odmítl slavit s námi. Odvedl Dorotku do pokoje a oslavovali sami. O půlnoci mě aspoň dcera přišla popřát, ale její muž ani nevystrčil nos.
A druhý den mi řekl: Prodáme dům tvé matky a koupíme si vlastní byt. Nevěděla jsem, co na to říct. Copak nestačilo, že u mě žijí už půl roku? Na můj účet? To jim bylo málo?
Ne, takhle ne. Vydělejte si na vlastní byt sami. To je dům mé matky. Nic prodávat nebudeme. Je to její majetek a ona se s tím vypořádá, ohradila jsem se.
Daniel zuřil. Ten den sbalil věci, vzal mou dceru a odjel k rodičům.
Bolelo mě, že Dorotka ani necekla, ale je to její život. Pokud si myslí, že s ním bude šťastná, ať si žije, jak chce.
Udělala jsem správně? Co byste na mém místě udělali vy?
