Už mi moc nezbývá… Ale ty jsi přišel.
Václav kouřil už čtvrtou cigaretu za sebou, ale necítil ani chuť tabáku, ani pach spáleniny. Jen seděl na staré lavičce u vchodu, otáčel v prstech nedopalek a upíral zrak k oknu ve čtvrtém patře. Tam, kde bydlela Ludmila.
„Proč jsem sem vůbec přišel?“ zamumlal a rozhořčeně hodil vajgl směrem k přeplněnému koši.
Jako vždy vedle. S povzdechem neochotně vstal, došel ke koši, posbíral všechny čtyři nedopalky a nacpal je hluboko dovnitř. Pak se vrátil k lavičce, seděl, přemýšlel, chtěl sáhnout po poslední cigaretě – ale nechal být. Ještě se může hodit… pokud vůbec bude mít chuť.
Aby odvedl myšlenky, hledal očima kolem sebe. Pohled mu padl na kočky. Čtyři. Seděly u domu, natahovaly krky a zíraly nahoru do toho čtvrtého patra.
„Ludmila by je už dávno vzala dovnitř,“ pousmál se Václav. Znal ji. Kolikrát přinesla z ulice polomrtvé kočky – vyléčila je, nakrmila, roztála led v jejich očích. Milovala zvířata… možná víc než lidi. A někdy mu bylo líto. Ne kvůli sobě. Kvůli lidstvu. I když po třiceti letech sám pochopil – některé lidi opravdu není za co milovat. Včetně sebe.
Vzpomínat na to, jak se k Ludmile zachoval, bylo těžké. Opustil ji, když ho nejvíc potřebovala. Zjistil, že nemůže mít děti, a utekl. Sny o synovi, rybaření, první třídě… To všechno bylo důležitější než láska. Nebo se mu to tak zdálo. Tehdy byl přesvědčený, že dělá správnou věc. Že to bude lepší pro oba. Ale teď… teď věděl, že jednal jako zbabělec.
Zavřel oči. Nadechl se. Otevřel je. Kočky pořád seděly. Čekaly. Jako on.
Musel se rozhodnout – má jít za ní? Po tolika letech. Po všem.
Vzpomněl si na její zprávu: „Propusť mi všechno. Chtěla bych tě vidět naposledy…“ Ani slovo o nemoci. Jen to.
A vtom k němu přistoupila dívka. Mladá, tak dvacet let.
„Promiňte, nevíte, kolik je hodin? Telefon mi odešel.“
„Za deset pět,“ odpověděl Václav.
„Vy náhodou nejste Petr? Mám se tady s jedním klukem sejít…“
„Ne. Václav.“
„Aha… A vy na někoho čekáte?“
Pousmál se, neodpověděl. Dívka chvíli postála, pak odešla, ohlížejíc se.
Václav vstal. „Když už jsem přijel, musím jít nahoru.“ Pomalými kroky došel ke vchodu. Vyšel po schodech. Stiskl zvonek.
Dveře otevřela dívka. Velmi mladá.
„Vy jste asi Václav? Pojďte dál. Ludmila Ivanovna říkala, že byste mohl přijít.“
„A vy jste kdo?“
„Katka. Bydlím vedle. Pomáhám jí. To je vše, už jdu, kdyby něco, má moje číslo.“
Katka zmizela za dveřmi. A on… stál na prahu. V tomhle domě s Ludmilou začínali život. A tady také všechno skončilo. Byl to domov, nebo jen výchozí bod? Nevěděl.
„Václave, co tam stojíš?“ zaslechl její hlas z ložnice. „Pojď dál.“
Zul si boty, prohrábnul si vlasy před zrcadlem. Vešel.
„Ahoj, Ludmi”Pamatuj, že i když se život zdá temný, někdy stačí čtyřnozí přátelé a jedno odpuštění, aby se všechno vrátilo na své místo.”
