Zničení iluzí
Jana a Martin se vzali před deseti lety v Brně. Jejich rodina vypadala jako vzor štěstí: dvě děti, útulný byt, plány do budoucna. Šetřili na větší byt a jejich rodiče, kteří se stali blízkými přáteli, je ve všem podporovali. Pak ale jako blesk z čistého nebe přišla rána: Martin vážně onemocněl. Po pár dnech lékaři oznámili znepokojivou diagnózu, ale dodali:
„Je to předběžné. Nevzdávejte to, čekáme na výsledky.“
Martin však nečekal. Téhož večera se nevrátil domů. Jana, šílená strachem, obvolala všechny známé i nemocnice. Když ráno zaklikl zámek u dveří, vrhla se mu vstříc. Zůstala stát jako opařená, když ho uviděla.
Jana vždycky považovala svou rodinu za dokonalou. Láska, vzájemné porozumění, společné sny – všechno se zdálo pevné jako skála. Jenže jeden večer jí převrátil svět vzhůru nohama.
Vzala si Martina z velké lásky. Její rodiče, ačkoli byli překvapení její volbou, neprotestovali. Na svatbu jim darovali klíče od dvoupokojového bytu s novou rekonstrukcí. Radost Jany a Martina byla bezmezná: bydlení vyřešilo všechny jejich starosti a ušetřilo je hledání nájmu a stěhování.
Jejich láska byla tím největším pokladem. Jana, dívka z dobře situované rodiny, a Martin, syn prostých dělníků, byli jako nebe a dudy, ale jejich city všechny rozdíly smazaly. Martinovi rodiče jim na svatbu darovali skromný elektrický hrnec – pro ně to byl téměř hrdinský čin, protože s hypotékou a dvěma mladšími dětmi sotva vycházeli. Janini rodiče, chápající situaci, zaplatili za svatbu, aby uklidnili příbuzné:
„Nebojte se, všechno bude na vysoké úrovni. Jana je naše jediná dcera!“
„To jsou úžasní lidé,“ pomysleli si Martinovi rodiče a napětí opadlo.
Příbuzní si rychle našli společnou řeč. Janini rodiče často pomáhali: jednou darovali „starý“ tříletý televizor, jindy přivezli skoro novou lednici nebo oblečení, někdy dokonce s visačkami. Pro Martinovy rodiče to byly dary z nebes. Společné oslavy, výlety na chatu k Janiným rodičům se staly tradicí. Příbuzní byli skoro jako rodina.
I Janě a Martinovi všechno klapalo. Rozuměli si, podporovali se, vychovávali syna a dceru. Martin, inspirovaný manželkou, si dodělal vysokou školu dálkově. Jana pracovala v úspěšné firmě svého otce a vydělávala víc než manžel, ale po diplomu Martin našel perspektivní práci a jejich příjmy se vyrovnaly.
Snili o prostorném bytě, kde by mělo každé dítě svůj pokoj.
„Představ si,“ snívala Jana, „děti si budou hrát ve svých pokojích a my odpočívat v obýváku!“
„Nepředstavuju si to,“ smál se Martin. „Jsem zvyklý na naše těsno.“
„Když jsi jezdil na zkoušky, bylo víc místa,“ pobavila se Jana. „Ale bez tebe bylo prázdno. Dobře, že je to za námi.“
„Teď už budeme spolu pořád,“ něžně odpověděl Martin a objal ji.
Dva roky uběhly v harmonii. Peníze na nový byt přibývaly, příbuzní se přátelili, děti rostly. Pak to ale přišlo jako blesk: Martinovi začalo být špatně. Lékař mu napsal neschopenku a poslal ho na testy. Po pár dnech přišel znepokojivý výsledek:
„Není to definitivní,“ řekl doktor. „Čekáme na potvrzení.“
Martin nečekal. Ten večer se nevrátil domů. Jana, vědoma si jeho stavu, obvolala všechny, koho znala. Bezesná noc připomínala věčnost. Když se ráno otevřely dveře, vrhla se k manželovi, ale znehybněla: Martin byl opilý, s rudýma očima a oblečením prosáklým cigaretovým kouřem.
„Co se děje?“ vydechla Jana a snažila se potlačit hrůzu.
„Co na mě zíráš? Nelíbí se ti to?“ odsekl nečekaně zlostně.
„Nelíbí,“ tiše odpověděla a cítila, jak se jí svírá srdce.
„No a?“ Martin si frfl nosem a hleděl na ni výhružně.
„Nic. Jdi si lehnout, já jdu do práce,“ snažila se mluvit klidně, ale uvnitř jí všechno vřelo.
Vyšla ven a hledala pro manžela výmluvu:
„Je vystrašený, proto to s ním seklo. Až se vyspí a promluvíme, všechno bude zase v pořádku. Je silný, zvládneme to.“ Jenže obraz opilého Martina a jeho ostrý tón jí nedávaly spát.
Celý den byla jako na trní. V duchu si připravovala rozhovor, jak manžela podpořit a dodat mu naději. Děti byly u rodičů a požádala je, aby je ještě pár dní nechali:
„Mami, mám v práci nával, nestíhám,“ zalhala, aby matku neděsila.
„Neboj, ať zůstanou,“ odpověděla matka nadšeně.
Jana si s úlevou oddechla. Do konce pracovní doby zbývaly tři hodiny, ale nevydržela a jela domů.
To, co uviděla, ji šokovalo. Martin seděl v kuchyni jen v trenýrkách a soustavně vyprázdňoval jednu láhev za druhou. Byt byl cítit kouřem – kouřil přímo uvnitř, což nikdy nedělal. Na její příchod nereagoval.
„Co to provádíš?“ hlas se jí třásl vztekem. „Přece máš brzy jít na testy!“
Martin na ni pomalu pohlédl zakaleným pohledem.
„Tak ty ses ukázala,“ zachraptěl. „Tak pojď, začni mě peskovat.“
„Co mám začínat?“ zmateně se zeptala.
„Kárat mě,“ protáhl líně. „Už si určitě vymyslela, jak mi vynadáš.“
„Martine, prosím tě, neděs mě,“ Jana si sedla vedle něj a snažila se k němu dostat. „Nejsi v tom sám. Výsledek není konečný. I kdyby bylo něco vážného, zvládneme to. Máme peníze, byt počká. Jsem s tebou.“
Chtěla ho obejmout, ale Martin ji prudce odstrčil.
„Nechoď na mě,“ řekl chladně. „Nechci tvoje slzy.“
Jana couvla, ale vzchopila se:
„Vždycky budu po tvém boku. A rodiče pomůžou…“
„Kdo? Tvoji rodiče?“Najednou se ozvalo zabouchnutí dveří a Jana zůstala sama v tichém bytě, s pocitem, že její svět právě navždy zmizel.
