Oslava, na kterou jsme nebyli pozváni
Radoslava svého manžela velice milovala. Byla přesvědčena, že má skutečné štěstí, když našla takového muže. Vojtěch byl starostlivý a milující manžel, který se snažil udělat vše pro svou vyvolenou.
Ale s příbuznými manžela Radoslava tolik štěstí neměla. Jak se říká, v každé rodině se najde černá ovce. V jejich rodině to však bylo přesně naopak. Zdálo se, že Vojtěch je jediný normální, zatímco ostatní byli poněkud zvláštní.
Tchán, například, pokaždé, když viděl Radoslavu, říkal, že se nějak zakulatila. A že třeba čeká dítě.
Přitom byla Radoslava v dobré formě a od doby, kdy se seznámila s manželovými rodiči, nepřibrala ani kilo. To ale Karla neodradilo. Zdálo se, že to byla jeho standardní poznámka, a i kdyby Radoslava zhubla deset kilo, stejně by jí to řekl.
Navíc si často neodpustil nepřípadné vtípky. Sám se jim smál, čímž Radoslavu dostával do rozpaků. Bylo jí neskutečně nepříjemné v jeho přítomnosti, a to, že se nereálně chodil po domě bez trička, tyto pocity jen zesilovalo.
Tchyně, Jana, ráda každého poučovala, i v oblastech, ve kterých se sama nevyznala.
Poučovala Radoslavu o módě, radila jí, jak by se měla stříhat, jakou rtěnku by měla používat. A když se Radoslava s Vojtou přestěhovali do vlastního bytu, Jana se rozjela. Strkala nos do každého koutu, kritizovala a radila, jak to všechno správně zařídit.
Byla tam ještě Vojtova mladší sestra, lehkomyslná slečna se dvěma dětmi. Děti byly od různých otců a s žádným z nich neměla Natálie vážný vztah. Všude tahala děti s sebou, a protože byla matka, všichni jí podle ní něco dlužili. Dlužili jí místo v dopravě, přednost ve frontě, dlužili jí nalévání kávy první.
Přestože dostávala výživné od otců dětí i příspěvky a žila na úkor rodičů, Natálie stále hledala věci zdarma. I věci, které nepotřebovala, si brala. Měla z toho nějaký adrenalin – chytit to první. Proto se u nich doma neustále kupily balíky plenek, které jejím dětem už nebyly potřeba a které se Radoslava snažila prodat; hromada nepotřebného oblečení, hračky. Polovina z toho jí nebyla k ničemu, ale podle ní si takhle „stavěla podnikání“. To znamená, že si brala věci zdarma, předstírajíc, že je chudá a nešťastná, a pak je prodávala.
Její děti byly nevychované a drzé. Ale to nebyla jejich vina, s takovou matkou nemohly vyrůst jinak. Kdykoli přišly na návštěvu, hned něco hledaly ke snědku, vše braly, bez ptaní si přisvojovaly cizí věci. A Natálie je nikdy nenapomenula.
Radoslava si s hrůzou vzpomínala na jedinou návštěvu, kdy sestra jejího manžela přišla k nim na kolaudační večírek se svými dětmi. Přinesla čajovou sadu, kterou zřejmě někde dostala zdarma, a po jejich odchodu už doma nezůstaly žádné sladkosti, nová váza byla rozbitá a na závěsech byl rozetřený čokoládový skvrna. Aspoň Radoslava sebe samu přesvědčila, že to byla čokoláda.
Není divu, že když se blížil Radoslavin narozeninový den, jednoznačně se rozhodla, že manželovy příbuzné nezve. Jinak by byla její oslava beznadějně zkažená. Tchán by pronášel nevhodné vtipy, tchyně by poučovala a Natálie by žebrala o nepotřebné věci pro děti, zatímco by děti ničily byt Radoslavy a Vojty.
Samozřejmě, že Radoslavě bylo trochu trapně před manželem ohledně jejího rozhodnutí, ale věřila, že ji pochopí.
– Vojto, chci oslavit narozeniny doma. Pozvu rodiče a pár přátel.
– Dobře, souhlasím. Ne nadarmo jsme tak hezky zařídili byt, že? – usmál se manžel.
– Ano, přesně tak. Tady je to teď jako ve fotografickém studiu. Jen…
– Co? – napjal se manžel.
– Prosím, nezlob se. Ale nechci zvát tvé příbuzné.
Vojta těžce vzdychl a přikývl.
– Promiň, ale s nimi je to opravdu těžké. A na svoje narozeniny se chci uvolnit, a ne neustále čekat nějaký podraz, – řekla provinile Radoslava.
– Všechno chápu, nevysvětluj. S nimi je to skutečně náročné.
– Nezlobíš se?
– Ne, kdepak. To je tvoje oslava a má probíhat tak, jak ty chceš.
Radoslava si znovu uvědomila, že její manžel je ten nejlepší muž na světě. A znovu se neubránila údivu. Možná je adoptovaný? To by vše vysvětlovalo.
Radoslava neřekla manželovým rodičům, že bude slavit narozeniny. Řekla, že tentokrát s Vojtou budou sami. A svého muže požádala, aby jim nic neprozradil.
I přesto se to dozvěděli. Tchyně zavolala Radoslavině mamince, aby zjistila něco k jejímu profesionálnímu tématu, a maminka se přeřekla.
– Tak jak to s námi tvoje žena naložila! – křičela Jana. – Nebyli jsme vítaní, co?!
– Mami, – snažil se Vojta ji uklidnit, – Radoslava chtěla oslavit jen se svými rodiči a několika blízkými přáteli. To jsou její narozeniny a je na ní, jak je oslaví. Kdyby byla nějaká velká oslava, určitě bychom vás pozvali.
– Všechno chápu. A řekni své ženě, že se smrtelně urážíme!
Maminka položila telefon a Vojta zavrtěl hlavou. Dobře chápal svou ženu. Možná je nesprávné to tak říkat, ale celý život se styděl za své příbuzné. A nechtěl, aby se teď styděla i Radoslava.
Proto jí neřekl nic, nechtěl jí kazit oslavu. Rozhodl se, že jí řekne o slovech své matky až po narozeninách.
Ráno, když Radoslava oslavovala své šestadvacáté narozeniny, Vojta ji daroval kytici květin a poukaz do lázní. Věděl, že Radoslava byla za poslední rok velmi unavená. Nejprve jejich svatba, pak rekonstrukce a stěhování. A na práci měla kupu úkolů. Chtěla si odpočinout.
Odpoledne začali přicházet hosté. Radoslava se snažila: připravila chutný oběd, oblékla se slavnostně, udělala si účes. Bylo vidět, jak je šťastná a očekává spoustu dojmů z oslavy.
Ale ani netušila, jaké dojmy ji čekají.
Když se všichni pohodlně usadili, zazvonil zvonek.
– To bude asi dort, – vyskočila Radoslava, – zcela jsem na něj zapomněla, tak jsem ho nakonec objednala na poslední chvíli.
S úsměvem otevřela dveře, ale úsměv jí z tváře ihned zmizel. Za dveřmi stály nechtěné návštěvy. V plné sestavě.
– Všechno nejlepší, Radoslavo! – s úsměvem řekla tchyně a podala jí jednu růži. – Pustíš nás dovnitř?
Co se dalo dělat, musela ustoupit, aby mohli vejít.
Okamžitě bylo hlučno. Děti Natálie si sundaly boty a běžely ke stolu. Tchán ihned pronesl, že si Radoslava vybrala šaty ne ve své velikosti.
– Měla bys mít o číslo větší, – zasmál se.
– Asi jsi na nás zapomněla, – pokračovala tchyně, – vidím, že tu máš hosty. Jen my jsme na seznamu nebyli. Bože, Radoslavo! Pozvala jsi lidi, ale zapomněla si umýt podlahy.
Radoslava chtěla říct, že to její vnuci to právě zašpinili, ale neřekla.
Nálada klesla. Děti začaly křičet, braly jídlo rukama, hrabaly se ve skříních hledajíc bonbóny. A pak se ten mladší rozplakal, když nenašel dort.
– Mohl bys pořídit dortík, vidíš, že je Štěpán smutný! – hned podotkla Natálie. – A to jsou tvé nové parfémy? Dej mi je zkusit. Pak mi dáš své staré.
Během této doby Radoslava nevyřkla ani slovo. Stejně jako Vojta, který pozoroval svou rodinu. Jak se usazují ke stolu, jak vyžadují talíře, jak matka kritizuje jídlo a otec pronáší podivné vtípky.
Ale Vojtovu trpělivost došla ve chvíli, když Natálie, myslíc si, že ji nikdo nevidí, vzala obálku s penězi, která ležela na stole. Tam byly veškeré dárky.
– Polož to zpátky! – zařval Vojta.
– O čem to mluvíš? – zamrkala očima Natálie.
– Viděl jsem to!
– Jen jsem tam chtěla přidat peníze, nestihla jsem koupit obálku, – začala koktat jeho sestra.
– Vojto, nech Natálii na pokoji a nezkaz večer, – napomenula ho matka. – Raději připomeň své ženě, že je neslušné nezvat příbuzné.
– A řekni jí velikost oblečení taky, – zasmál se tchán, – tvé faldy, Radoslavo, jsou v těch šatech vidět.
– Tak dost! – Vojta rázně udeřil rukou o stůl, až děti zmlkly. – Mami, tati, Natálie, je čas jít.
– Cože?! – rozhořčila se matka. – Jak se opovažuješ?
– Jak se vy opovažujete přijít nepozváni? Jak se opovažujete urážet moji ženu? Jak si tvé děti, Natálie, mohou dovolit chovat se tak hrubě? Dokud se nenaučíte slušnému chování, nemáte tady co dělat.
Samozřejmě, že se strhla hádka. A Radoslava si oddychla teprve tehdy, když nechtění hosté odešli.
Oslava narozenin byla samozřejmě zkažená. A jak se přátelé a rodiče snažili povzbudit Radoslavu, už bylo obtížné vrátit dobrou náladu.
Ale přesto tu byl jeden klad: Radoslava si znovu potvrdila, že si vybrala správného partnera. Muže, který se za ni postaví, který se postaví i vlastní rodině. Ať se stane cokoli, Radoslava věděla, že on bude stát na její straně. A to byl asi ten nejlepší dárek v jejím životě.
