Z důchodu paní Alžběta, kromě nezbytných plateb za služby a nákupu potravin ve slevách, si mohla dovolit malý dárek – sáček kávových zrn.
Zrna byla již upražena a když odřízla rožek sáčku, rozvinula se omamná vůně. Vdechování bylo nutné se zavřenýma očima, odprostit se od všeho kromě čichu a pak se objevoval zázrak! S úžasnou vůní jako by do těla vlévala síla a v mysli se vynořovaly dívčí sny o dalekých krajinách, přelud zvuku oceánských vln, hluk tropického deště, tajemné šelesty pralesa a divoké výkřiky opic hopkajících po liánách…
Nic z toho nikdy nezažila, ale vyprávění otce, který neustále vyrážel na výzkumné expedice do Jižní Ameriky, si pamatovala. Když býval doma, rád vyprávěl Elišce o dobrodružstvích v údolí Amazonky, při srkání silně připravené kávy, a její vůně jí teď vždy připomínala otce – vyzáblého, svalnatého, opáleného cestovatele. Že rodiče nebyli pokrevní, věděla vždycky.
Vzpomínala si, jak na začátku války ji, tříletou holčičku, která ztratila své blízké, našla žena, která se na celý život stala její matkou. Poté – vše jako u všech: škola, studium, práce, manželství, narození syna a nakonec samota. Syn asi před dvaceti lety, na naléhání manželky, si zvolil za domov jinou zemi a daří se mu dobře s rodinou ve městě Haifa. Za celou tu dobu navštívil rodné město jen jednou. Volali si a syn jí měsíčně posílal peníze, ale ona je šetřila na speciální účet. Za dvacet let nahromadila značnou částku, která se synovi vrátí. Poté…
V poslední době ji neopouštěla myšlenka, že prožila dobrý život, plný starosti a lásky, ale – cizí. Kdyby nebylo války, měla by úplně jinou rodinu, jiné rodiče, jiný domov. Tedy i osud by byl jiný. Své rodiče si téměř nepamatovala, ale často vzpomínala na holčičku – vrstevnici, která byla vždy poblíž tehdy, v těch raných letech. Jmenovala se Maruška. Tak si občas vybavovala, jak je volali: – „Maruško, Eliško!“ Kým jí byla? Kamarádkou, sestrou?
Úvahy přerušil krátký signál mobilu. Podívala se na displej – penze přišla na účet! To je dobře, velmi vhod! Může si jít do obchodu koupit kávu – poslední si uvařila včera ráno. Opatrně ťukaje holí po chodníku, vyhýbajíc se podzimním kalužím, se přiblížila ke vchodu do obchodu.
U dveří se krčila šedá, pruhovaná kočička, obezřetně se rozhlížejíc kolemjdoucím a ke skleněným dveřím. V srdci jí šel zalítnout lítost: – „Chudinko, mrzneš a určitě máš hlad. Vzala bych tě domů, ale… Kdo by tě chtěl po mě? A mě už nezbývá… Snad ne dnes, tak zítra.“ Ale litujíc nešťastnou, koupila jí levný pytlík krmiva.
Ona opatrně vymačkávala želé hmotu do plastového obalu, kočka trpělivě čekala a vzhlížela na svou svěřenkyni zamilovanýma očima. Dveře obchodu se otevřely a na schody vyšla přísná žena, jejíž výraz nic dobrého nesliboval. Bez dalších slov odkopla misku s krmivem tak, že kousíčky želé se rozletěly po chodníku:
– Těm jim říkáš, říkáš – stejně to nemá žádný smysl! – zavrčela. – Není třeba je tady přikrmovat! – a otočila se nervózně k odchodu.
Kočka, úzkostlivě se rozhlížejíc, začala sbírat kousky jídla s chodníku, zatímco paní Alžběta, zalitá vztekem, pocítila počáteční bodnutí nastávajícího záchvatu. Spěchala k autobusové zastávce – jen tam byly lavičky. Když usedla na jednu z nich, horečnatě pátrala po kapsách, v naději, že najde prášky, ale marně.
A bolest nelítostně nabírala na síle, hlavu jako by svíraly svěráky, v očích se zatemňovalo, ze rtů se dral stén. Někdo jí jemně poklepal na rameno. S námahou otevřela oči – mladá dívka na ni polekaně hleděla:
– Je vám špatně, babičko? Jak vám mohu pomoci?
– V pytlíku. – Alžběta slabě pohnula rukou. – Je tam obal kávy. Otevři ho a rozbal.
Přivoněla k balení, zhluboka vdechla aroma pražených zrn jednou, podruhé. Bolest neustala, ale oslábla.
– Děkuji ti, děvčátko. – Slabě pronesla Alžběta.
– Mě říkají Pavla, a poděkovat byste měla kočce. – Usmála se dívka. – Byla u vás a tak hlasitě mňoukala!
– I tobě děkuji, moje milá. – Alžběta pohladila kočku, která seděla vedle ní na lavičce. Ta pravá, pruhovaná.
– Co se stalo? – Zvědavě se ptala dívka.
– Záchvat, dceruško, migréna. – Přiznala Alžběta. – Byla jsem nervózní, stává se…
– Doprovodím vás domů, sama to budete mít těžké…
– … Moje babička taky má migrény. – Vyprávěla Pavla, když u Alžběty popíjely slabou kávu s mlékem a sušenkami. – Vlastně ona je moje prababička, ale já jí říkám “babička”. Bydlí na vesnici, s mou babičkou, mámou a tátou. A já studuji zde v zdravotnické škole, chci být zdravotní sestra. Babička mi říká dcerunko stejně jako vy. A ještě – vy se na ni tak podobáte, že jsem si nejdřív myslela, že jste to ona! A neuvažovala jste hledat své příbuzné, ty, co jsou skuteční?
– Pavlínko, dceruško, jak bych je našla? Vždyť si je sotva pamatuji. Ani své příjmení, ani odkud pocházím. – Alžběta vyprávěla, hladíc kočku usazenou na klíně. – Pamatuji si bombardování, když jsme jeli na voze, pak tanky… A já běžela, běžela tak, že jsem si ani nebyla vědoma! Hrůza! Na celý život hrůza! Pak mě našla žena, celý život jsem jí říkala máma, a teď je pro mě máma. Po válce se k ní vrátil její muž a stal se pro mě tím nejlepším tátou na světě! Ze svého mám jen jméno. A moje pravá rodina, asi zemřela tam, pod bombami. I máma, i Maruška…
Neuvědomila si, že po těchto slovech Pavla ztuhnula a podívala se na ni těma velkýma modrýma očima:
– Paní Alžběto, máte mateřské znaménko na pravém rameni, podobné listu?
Z překvapení se paní málem zadusila kávou, a kočka na ni upřela svůj pozorný pohled.
– Odkud to víš, děvčátko?
– Moje babička má úplně stejné. – Tichým hlasem řekla Pavla. – Jmenuje se Marie. Stále se neubrání pláči, když vzpomíná na svou sestřičku – dvojče, Elišku. Zmizela při bombardování, při evakuaci. Když fašisté přerušili cestu, museli se vrátit domů, kde přečkali okupaci. A Eliška zmizela. Nikdy ji nenašli, i když dlouho hledali…
Ráno nemohla Alžběta najít klid. Procházela se od okna ke dveřím, čekajíc hosty. Šedá pruhovaná kočka se nehnula od jejího boku, s obavami hledíc do tváře své paní.
– Neboj se, Margita, jsem v pořádku, – uklidňovala svou kočku. – Jen srdce bije…
Konečně zazvonil zvonek u dveří. Alžběta, plna nervozity, otevřela dveře.
Dvě starší ženy, stály bez pohnutí, mlčky hleděly jedna na druhou s nadějí v očích. Jako by v zrcadle viděly nevybledlou modř očí, šedé vlnité kadeře a smutné vrásky v koutcích rtů.
Nakonec hosté ulehčeně vydechli, usmály se, vykročily vpřed a objaly domácí:
– Ahoj, Eliško!
A na prahu, slzy štěstí utírající, stáli připavení příbuzní.
