Dnes se mi ulevilo, když jsem konečně zavřela krám. Dva dny volna přede mnou, žádné fronty, žádné vážení zboží, žádné vykládání a nakládání.
„Milado, vy zítra pracujete?“ ozvalo se za mnou ten známý hlas. Ani jsem se neotočila – věděla jsem hned, kdo to je. František Novák. Vždycky v nejméně vhodnou chvíli.
„Zítra je neděle,“ odsekla jsem, aniž bych se ohlédla. „Volno.“
„Aha. Chápu. Tak já tedy v pondělí.“
Přece jen jsem se otočila. Stařík stál s ošoupanou síťovkou, v obnošené bundě a díval se na mě tak nějak ztraceně. Jako by si ode mě něco sliboval.
„Zase bude půl hodiny počítat halíře,“ problesklo mi hlavou.
„V pondělí přijďte,“ hodila jsem a zamířila k domu.
A on to dělá pořád – přijde těsně před zavíračkou, vybere si dvě tři drobnosti, pak u kasy začne hrabat v peněžence, přepočítávat mince. Fronta se za ním vytvoří, lidé vzdychají, a on si toho jako by nevšímal. Neskutečně pomalý. Jenom mě to štve.
V neděli ráno, když jsem šla kolem obchodu, zastavila jsem se jako opařená.
U dveří seděla kočka. Obyčejná dvorní, šedá, vybledlá a strašně hubená. Ale divné bylo, že jen tak neseděla. Pobíhala ode dveří k oknu, drápala na práh, nahlížela do škvíry a mňoukala. A to tak žalostně, tak zoufale.
„Kšá odtud!“ mávla jsem rukou.
Kočka se ani nehnula. Jen zírala na dveře.
„Toulavá,“ pomyslela jsem si a šla dál.
V pondělí jsem se blížila k obchodu s těžkým srdcem. Kočka nikam nezmizela. Ležela schoulená u prahu, úplně vysílená.
Klíč cvakl v zámku. Dveře se otevřely.
A vtom jsem to uslyšela. Tenounký, sotva znatelný pískot. Někde v rohu, za regály.
Vstoupila jsem dovnitř, podívala se blíž – a srdce mi kleslo.
Kotě. Maličké, slepé, bezmocné. Leželo mezi kartonovými krabicemi, žalostně pištělo, hýbalo tlapkami.
Kočka se vrhla dovnitř za mnou, skočila ke kotěti, začala ho olizovat a příst.
„Pane Bože,“ zašeptala jsem. „Tak tys k němu chtěla proniknout.“
Stála jsem nad kartonovou krabicí a nevěděla, co dělat. Kočka se uvelebila vedle kotěte, olizovala ho, předla – poprvé za celý den se uklidnila.
A mně v hlavě jen jedna myšlenka: „V obchodě se zvířata držet nesmí. Kam s nimi?“
„Poslyš, ty jsi ale dala,“ zamumlala jsem nahlas. „Jak ses sem vůbec dostala? Kdy se ti to povedlo?“
Kočka se přitiskla ke kotěti ještě víc.
Vzpomněla jsem si: v pátek večer, když jsem zavírala, se u vchodu tlačili zákazníci. Shon, spěch. Nejspíš tehdy proklouzla. Náhodou. A porodila asi v noci, když obchod stál prázdný.
A celou neděli se venku zmítala a snažila se dostat zpátky.
„Dobře,“ vydechla jsem. „Teď něco vymyslíme.“
Nalila jsem kočce vodu do plastového kelímku, ulomila kus vařeného salámu ze své svačiny. Kočka pila hltavě, rychle, jako by se bála, že jí to vezmou.
Pak jsem otevřela obchod pro zákazníky.
První vešla sousedka, teta Běla. Uviděla kočku s kotětem a zatleskala:
„Jé, Milado! Odkud?“
„No, takhle…“ mávla jsem rukou. „Nějak se sem dostala. Poslyš, Bělo, nevezmeš si ji? Tví vnuci mají rádi havěť, ne?“
Teta Běla se zašklebila:
„Ale my už jednoho kocoura máme. Starého, zlého. Všechny by zadávil. Ne, ne, promiň.“
Další byl strejda Míša-instalatér. Ten taky odmítl:
„Žena by mi to nedovolila. Kýchá z chlupů.“
Pak přišla mladá maminka s dítětem. Malý dokonce natáhl ručičky ke kotěti, ale matka ho okřikla:
„Nesahej na to! Je špinavý! Nemoci všecky. Pojď odtud.“
Stála jsem za pultem a cítila, jak se mi uvnitř něco svírá. Každé odmítnutí se ozývalo v hrudi tupým úderem.
„Copak si nikdo nevezme?“
Kolem poledne už jsem byla zoufalá.
Kolem třetí hodiny odpolední se dveře otevřely a vešel František Novák.
Jako vždycky – pomalu, opatrně. Síťovka v ruce. Potichu pozdravil, kývl.
Ani jsem nestačila odpovědět – zastavil se u vchodu, přidřepl ke krabici.
„Ale,“ řekl tiše. „Kdo to tady máme?“
Kočka zvedla hlavu a ostražitě se na něj podívala.
František Novák opatrně natáhl ruku a pohladil kočku po hlavě. Ta přivřela oči, začala příst.
„Milado,“ otočil se ke mně. „A co s nimi bude?“
Povzdechla jsem:
„Nevím, Františku. Tady je držet nemůžu. Ale vzít si je nikdo nechce.“
„Chápu.“
Chvíli mlčel, pak znovu pohladil kočku. Kotě slabě zapískalo, pohnulo se.
„A můžu…“ začal František a zarazil se. „Můžu si je vzít já?“
Ztuhla jsem. Dívala se na staříka a nevěřila vlastním uším.
„Vy?“ opakovala jsem. „Vážně?“
„No ano.“ Usmál se nesměle. „Mně je stejně smutno, když jsem sám. A tady budu mít společnost. Jen nevím, jak se o ně starat. Ale naučím se. Na internetu si to přečtu.“
Najednou jsem cítila, jak se mi do krku dere knedlík. Ten pomalý stařík, kterého jsem tolikrát popoháněla, na kterého jsem se zlobila.
Byl jediný, kdo neprošel kolem.
„Františku,“ vypravila jsem ze sebe. „Děkuju vám. Opravdu. Děkuju.“
On jen zamával rukama:
„Ale copak. Mně je to samému příjemné. Doma je prázdno. Žena mi zemřela před třemi lety. Děti nemám. A tak sem chodím každý den, abych si s někým promluvil.“
Bylo mi tak hanba. Tak strašně hanba, že bych se nejraději propadla do země.
Vždycky jsem se zlobila, že je pomalý. že zdržuje frontu.
A on byl jenom osamělý.
František Novák opatrně vzal krabici s kočkou a kotětem. Držel ji zespodu, aby se netřásla. Kočka na něj ostražitě pohlédla, ale nebránila se. Jako by pochopila – ten člověk jí neublíží.
„Jenom nevím, jak je mám donést domů,“ řekl zamyšleně. „Krabice je velká, nepohodlná. A oni se v ní třepou.“
„Počkejte,“ vrhla jsem se do skladu a vrátila se s pevnou kartonovou krabicí o něco menší. „Tady, v té to půjde líp. A má i ucha.“
Sama jsem kočku i kotě přeložila, na dno dala měkký hadřík. Ruce se mi třásly. Nevím proč – jestli dojetím nebo studem, který mě pořád víc hryzal zevnitř.
„Milado, neporadila byste mi,“ usmál se František nejistě, „co jim mám koupit? Nějaké krmení, ne? Misku?“
Najednou jsem jasně viděla: stařík je ztracený. Vzal na sebe zodpovědnost, ale nemá ponětí, co dál. A přesto to vzal. Protože nedokázal projít kolem.
„Počkejte,“ řekla jsem odhodlaně. „Hned.“
Prošla jsem podél regálů a sesbírala všechno potřebné: plechovku masové konzervy pro kočku, pytlík suchého krmiva, dvě plastové misky, balení steliva do záchůdku.
„Tohle je pro vás,“ podala jsem Františkovi tašku.
„Ale co to děláte. Já zaplatím.“
„Ne,“ utnula jsem ho. „Ode mě. Jen tak.“
Chtěl namítnout, ale podívala jsem se na něj tak přísně, že jenom kývl:
„Děkuju. Mockrát děkuju.“
František popadl krabici i tašku a zamířil ke dveřím. U prahu se otočil:
„Milado, co myslíte? Mám je vzít k veterináři?“
„Musíte,“ přikývla jsem. „Zítra tam zajděte. Ať je zkontroluje, jestli jsou v pořádku.“
„Dobře. Zajdu samozřejmě.“
Vyšel. Dveře se za ním zavřely s tichým cinknutím.
Zůstala jsem sama.
V obchodě bylo ticho. Prázdno. Jen na podlaze, v rohu, ležela stará kartonová krabice – ta samá, ve které leželo kotě.
Přistoupila jsem, zvedla ji, chtěla ji vyhodit. A najednou jsem nemohla. Sedla jsem si přímo na zem, přitiskla krabici k hrudi a rozplakala se.
Slzy tekly po tvářích, kapaly na lepenku.
Vzpomněla jsem si, jak jsem se na Františka zlobila. Jak jsem ho popoháněla. Jak jsem vzdychala, když vcházel do obchodu. Jak jsem si říkala: „Zase ten stařík. Zase bude počítat halíře.“
A on se ukázal být takový.
Bez váhání si vzal kočku s kotětem. I když sotva vychází – to je vidět na oblečení, na tom, jak počítá drobné v peněžence.
Ale neprošel kolem.
„Bože,“ myslela jsem si, „jaká jsem já blbka. Jaká bezcitná.“
Utřela jsem slzy dlaní, zvedla se ze země. Vyhodila krabici do koše. Vrátila se za pult.
Do obchodu začali proudit zákazníci.
Obyčejný pracovní den.
Ale něco se ve mně změnilo. Dívala jsem se na lidi jinak. Už ne jako na frontu, kterou musím rychle odbavit. Ale jako na lidi, z nichž každý má svůj příběh. A nikdy nevíte, co má kdo na srdci.
Zítra se určitě zeptám Františka, jak se má kočka s kotětem. Jak se ubytovali. Jestli nepotřebují pomoc.
A už ho nikdy nebudu popohánět.
Uplynuly dva dny.
Pořád jsem čekala na Františka. Pokukovala po dveřích, naslouchala krokům na chodbě. Ale on nepřicházel.
A úzkost rostla. „Co když se něco stalo? Co když je nemocný? Nebo s kočkou není něco v pořádku?“
Třetí den jsem to nevydržela.
Zeptala jsem se sousedů na adresu. Ukázalo se, že František Novák bydlí ve vedlejším domě, ve třetím patře.
Koupila jsem sáček jablek, balíček sušenek – jen tak pro slušnost, abych nepřišla s prázdnou – a po práci se k němu vypravila.
Dveře se neotevřely hned. Pak se ozvaly šoupající kroky a na prahu se objevil František. Překvapený, zmatený.
„Milado? Vy… ke mně?“
„No, tady,“ podala jsem tašku. „Rozhodla jsem se vás navštívit. Jak se máte? Jak kočka s kotětem?“
Tvář staříka se rozzářila úsměvem. Tak teplým, upřímným, že se mi ulevilo.
„Pojďte dál, pojďte dál!“ ustoupil. „Mají se u mě náramně!“
Byt byl malý, skromný. Starý nábytek, vybledlý koberec. Ale čistý, útulný.
Na parapetu, na složené dece, dřímala kočka. Vedle ní se batolilo kotě – už silnější, huňaté.
„Tady jsou,“ řekl František hrdě. „Kočku jsem pojmenoval Míca. A kotě Mourek. Protože je takové tiché.“
Přistoupila jsem, opatrně pohladila Mícu. Ta otevřela jedno oko, zamňoukala a znovu usnula.
„Krásní,“ řekla jsem tiše.
„No tedy. – František se usmíval od ucha k uchu. – Víte, byl jsem s nimi u veterináře. Všechno v pořádku.“
Mluvil a mluvil – o tom, jak Míca první noc schovávala pod gaučem a kotě tam tahala s sebou, jak si pak zvykla, jak ho teď vítá u dveří, když se vrací.
Když jsem odcházela, zarazila jsem se na prahu:
„Františku, přijďte do obchodu. Budu na vás čekat.“
Kývl:
„Přijdu.“
A dodal tiše:
„Děkuju vám, Milado. Za všechno. – Já děkuju vám,“ odpověděla jsem. – „Jste opravdový člověk.“
Druhý den František Novák zase přišel do obchodu. Jako vždycky – pomalu, se síťovkou.
Ale tentokrát jsem ho přivítala úsměvem. Vynesla jsem ze skladu stoličku a postavila ji vedle pultu:
„Posaďte se, Františku. Nespěchejte. Já nikam nespěchám.“
Vděčně kývl. Posadil se. Začal pomalu vybírat potraviny.
A já ho poprvé nepopoháněla.