Výmluvný dědeček: Jak vnuk vrátil babičce chuť do života
Lucie a Petr jeli se synem Viktorem na vesnici navštívit Lucčinu matku a nechat chlapce u babičky na prázdniny. Cestou nakoupili jídlo: salám, oblíbený dort od mámy – všechno, co má ráda. Ale Albína Dvořáková je přivítala bez velké radosti. Na stole byl jen čaj bez pohoštění. I když ledničku narvali k prasknutí, skoro na nic nesáhla. Vypadala unaveně – hned šla na gauč.
Venku kapalo – sníh pod sluncem tál. Jaro. Lucie stála u okna a mhouřila oči proti jasnému světlu. „To je krása!“ pomyslela si, vzpomínajíc na otce, který zemřel před pár lety. Vždycky vítal jaro s radostí: „Tak jsme zimu přečkali!“ Jeho veselá povaha, vtipy, objetí… A máma – přísná, ale živá, uměla se usmívat i přes reptání. Měli se opravdu rádi. Teď Albína jako by pohasla. Po manželově smrti – jako by se ztratila.
Zavolala sestra Jitka. Hlas měla rozrušený:
„Luci, mámě je hrozně. Říká, že už je unavená ze života. Všechno jí je najednou jedno – chce za tátou…“
„S Petrem přijedeme o víkendu, určitě,“ slíbila Lucie. Ale srdce jí svíralo. Možná by měli mámu vzít k sobě? Samotná to nezvládá…
Doma taky nebylo jednoduché. Starší dcera Tereza – tvrdohlavá, pořád se hádá s otcem, oznámila, že jak jí bude osmnáct, odejde. Prý má dost „tlaku“. A mladší Viktor – celé dny zírá do telefonu.
„Pojeďme za mámou a Viktora vezměme s sebou. Ať si odpočine od obrazovky,“ navrhl Petr.
Viktor převrátil oči:
„A co tam budu dělat?!“
„Odpočineš si!“ utrhla se Tereza. „A my od tebe taky…“
O víkendu, s taškami plnými jídla, vyrazili na vesnici. Matka je zase přivítala, ale vypadala mdle. Petr na Luci mrkl – „předstírá“. Ale i tak působila vyčerpaně, odmítla jídlo, jen čaj. Když se Lucie zeptala, jestli může nechat Viktora, Albína mávla rukou: „Nech ho.“
Viktor, s nafouklými rty, zůstal. Babička odešla do pokoje a… rozplakala se. Pak si vzpomněla, jak potkala svého Josefa. Jak ten nesmělý a stydlivý muž k ní nesměle přistupoval. Jak je sehnala teta… Bylo to na jaře. A teď – zase jaro. Jen on tu není…
Najednou – výkřik. Babička vyskočila. Viktor! Zasekl si prst. Stál tam, rozmrzelý a ublížený.
„Proč jsi tak mrzutý, Viktore? Máš hlad?“ jemně se zeptala.
„Z toho jejich jídla mi je špatně… Nechci,“ zavrčel. „Radši bys uvařila tu svoji mléčnou nudli. No tu, sladkou, s máslem…“
Babičku zabolívalo u srdce. Josef taky miloval tyhle nudle. Žádal je, když měl špatnou náladu. A babička, jen si zasténala, vstala.
„Jen když budeš jíst se mnou, jo? Je mi smutno,“ dodal Viktor.
A tak začali žít spolu. Lucie volala denně. Zprvu babička mluvila stroze. Pak si začala stěžovat:
„Pořád ho nemůžu naučit utírat si boty! Pořád jen: bolí mě břicho. Tak ho léčím: žádné bonbóny – a hned je po problému. Už ani netahá špínu dovnitř. Chytá rozum!“
Petr se smál:
„No výborně! Má na koho brblat – život jde dál!“
Za týden rodiče přijeli pro syna. A on – nechce domů! Babička sotva zadržuje slzy.
„To je Josef jak vyšitej… Tvrdohlavý, mazlivý, a taky pěkný lišák!“
„Nebreč, babi. Brzy přijedu,“ vážně slíbil Viktor.
„Budu čekat, Viktore. Máme spolu tolik práce – zahrádka, vrata, úplně všechno. Všechno jsi mi slíbil, že mi pomůžeš!“
„Všechno udělám, babi. Slibuju!“
Albína se usmála přes slzy.
„Teď mi bude volat, tak mu ten telefon vraťte!“ přísně řekla rodičům.
„To jsi vymyslel, jak je dát dohromady!“ smála se Lucie doma manželovi.
„Klín klínem! Náš Viktor – každého nakopne. I mámu dostal z gauče. A ona už se chystala na druhou stranu…“
Teď má zase pro koho žít. Protože Viktor – to je Josef jako přes kopírák. A babička umí vychovávat. Podívej, jakou ženu mi vypiplala!“ dodal Petr.
A zasmáli se. Život se, zdá se, zase začal obracet k lepšímu.
