Všechny pozvu k sobě
Lenka Veselá odložila tablet a sáhla po telefonu: Babi, jak se máš? Cítíš se dobře? A děda? No když smaží brambory, tak je všechno v pořádku. Práce mám na dnes hotovo, Daníka vyzvednu z tréninku, stavíme se v obchodě a za chvilku jsme doma.
Pak vytočila další číslo: Jaroslave, ahoj, já už jedu domů, co vy s Markétkou? Už jste na cestě? Skvěle, děda smaží brambory, dáme si spolu večeři.
Lenka vstala, uspořádala si věci do kabelky. Zavolala na kolegy: Mějte se, odcházím, zítra na viděnou!
Ahoj, Lenko, hezký večer!
Rychle si pod stolem přezula boty, přehodila si kabátek a letmým pohledem spočinula na tmavnoucím okně. Venku byl teplý podzimní večer. Světla příjemně mihotala, lidé spěchali domů po práci. Lenka zahlédla svůj odraz a usmála se nikdy by neřekla, že si jednou povede tak obyčejný, normální život. Že bude mít rodinu, kde na ni doma každý den čekají. Nedávno byla přesvědčena, že ji nic takového nečeká.
Ano, má trochu jinou rodinu, ale všichni jsou šťastní a mají se rádi.
Matka ji nechala hned po porodu a odešla z porodnice. V krátkém papíře z dětského domova stálo: matka neznámá, žádné doklady, otec neuveden. Jméno jí dali cizí lidé. Příjmení Veselá, protože se narodila na jaře. Proč ji pojmenovali Lenka, to nikdo neví. Kamarádila vždy spíš s kluky. Její nejlepší přítel byl Jarek, o rok starší. Také Veselý, ze stejného důvodu. Lenka se učila výborně, byla poslušná, pracovitá a ochotná moc si přála, aby si ji někdo adoptoval. Jak žijí děti v rodině, znala jen z filmů. Ale buď jí, vysoká, hubená Lenka, prostě nikdo nepadl do oka, nebo měla jen smůlu. Když Jarka adoptovali, celou noc brečela. Ne ze závisti, ale protože přišla o jediného kamaráda. Díval se na ni přes brýle a řekl: Lenko, mám odejít? Jsi hloupý, Jarku, tohle se neodmítá. Jeď, každý máme svůj osud. Najdu tě, slibuju! No to bys musel hodně chtít! smála se Lenka, i když jí bylo úzko.
Shodou okolností si Lenku nikdy nikdo nevybral. Školu dokončila s vyznamenáním, šla na stavební průmyslovku, bydlela na internátu. Když skončila, dostala jakožto dítě z dětského domova malý byt. Sice na kraji města, ale co. Zaměstnala se podle oboru v projekční kanceláři a začal jí opravdový dospělý život. Hromada kamarádek, ale rozhodla se, že na rodinu je ještě čas. Jejím snem bylo mít velký dům, milujícího muže a děti dvě nebo tři. Aby bylo doma veselo: Mami, tati! Lenka strašně toužila slyšet ty teplé, neznámé slova.
Jednou, když šla domů, vyrazil z vchodu nějaký kluk a málem ji srazil, v ruce měl tašku. Lenka vstoupila dovnitř a uviděla na schodech ležet stařenku: Důchod taška srazil mě. Brýle, kde mám brýle, nic nevidím! Hned vyběhla ven, ale už bylo pozdě, kluk byl pryč. Pomohla stařence vstát, naštěstí nebylo tak zle. Jak to může udělat, dcero, proč? plakala babička. Dovedla ji domů, tam ležel nemocný děda, už nevstával z postele. Lenka k nim začala chodit, nosila jim nákupy důchod byl pryč. Hlásit se to sice šlo, ale zloděje nedopadli, i když si ho Lenka trochu pamatovala. Tašku s doklady našli za pár dní u domu aspoň něco.
Lenka chodila k babičce Táně čím dál víc. Dědovi zavolali doktora, uzdravil se. Staříci rázem rozkvetli. Lenku začali oslovovat vnučko, zvali ji k sobě, nikoho jiného už neměli.
Jednou v autobuse se Lena seznámila s jedním klukem. Cítila, jak se na ni kdosi dívá a usmívá se: Vaše tvář mi je nějak povědomá, neviděli jsme se někde? Lenka se zasmála: To asi ne. Byl sympatický, a během cesty jí o sobě stačil říct snad všechno. Jak se jmenuje Honza, že bydlí s mámou, pracuje Pomalu jí připadal jako starý známý, někde ho už snad viděla. Honza ji začal po práci vyzvedávat, doprovázel ji až domů. Jednou přijala pozvání, uvařila mu čaj, namazala chleby. Trochu mu povyprávěla o dětství v dětském domově. Honza se díval, jako by chtěl něco říct, ale neměl odvahu. Možná jí bylo líto. Lenka ho měla ráda, ale něco ji zneklidňovalo. Při další návštěvě se stalo něco nečekaného: Honza ji doma objal, řekla mu: Honzíčku, nechceš s tím nespěchat? Ale on jí jen tiskl ruce a pak Lenka křičela, ale Honza nenávistně zasyčel: Prozradila jsi mě, už tě znám. Pomohla jsi jim, řekli mi, že jsi ta děcka z domova! Viděl jsem ten portrét, sotva jsem to zamluvil. Teď budeš mlčet, slyšíš? Nikdo ti nepomůže, nikoho nezajímáš! Jinak to bude horší. Lenka to nenahlásila. Bávala se hanby. Za měsíc ji musela odvézt sanitka z práce mimoděložní, prasknutí, možná už nikdy nebude mít děti.
Babička Táňa o Lenku pečovala, šeptala jí slova útěchy, vařila jí vývary, sháněla byliny, aby nabrala sílu. Lenka opustila nemocnici ztracená jak dál žít, proč vůbec? Víc už nemluvila, jednou ji nohy přivedly do místního kláštera. Pozdní podzim, hluboké modré nebe, zlaté kopule se třpytily, zvonění stoupalo k oblakům. Pomocníci uklízeli záhony, květy odkvetly, je podzim
Lenko Veselá? ozvalo se znenadání. Otočila se a jeden z pomocníků k ní s úsměvem mířil: Lenko, chtěl jsem tě najít! Jarku, to jsi ty? poznala ho konečně. Objala ho a rozplakala se. Utíral jí slzy: Pojď do jídelny, je k snídani kaše, koláče a čaj. Povíme si pak. Lenka ani nevěděla, jak mu o všem řekla a on jí taky. Jak ho adoptovali, jak ho nevlastní otec bil. Jak utekl, zranil si nohu, toulal se, až nakonec zakotvil v klášteře jako dobrovolník a zase našel klid.
Domů se vracela poprvé šťastná život nabral směr po setkání s Jarkem. Tenkrát se jí ani nechtělo vracet, pár dní zůstala v klášteře a všechno se rozhodlo tam. Babička Táňa s dědou Andrejem jí dávno nabízeli, že jí převedou byt. Jenže Lenka a Jaroslav přišli s lepším nápadem.
Babička Táňa s dědou Andrejem byli ještě radši bydlet všichni společně. Ani nesnili o tom, že na stará kolena nebude někdo bydlet s nimi. Lenka a Jaroslav Veselí už pět let žijí spolu. Přestěhovali se na okraj města, do velkého bytu, kde je místo pro všechny. Babička a děda se mají jako doma. Teď tu jsou ti hlavní, protože už nejsou sami mají rodinu. A před dvěma lety se Lence splnil sen: adoptovali dvě děti, Daníka a Markétku, ze stejného dětského domova, odkud sami pochází.
Jarku, vzpomínáš, jak jsme snili, že si nás někdo vezme a budeme mít vlastní domov? švitořila šťastná Lenka. Podívej na jejich oči a přísaháme si, že budeme těmi rodiči, jaké jsme si vždy přáli.
A nyní slyší:
Mami, kde je táta? Babi, přijď za námi, podívej, co jsme s dědou postavili!
Lenka už nechce na špatné vzpomínat. I když jí babička Táňa jednou pošeptala, že chytili toho darebáka. Zase něco provedl a zavřeli ho na dlouho.
Každému, co si zaslouží v tomto i v dalším životě. Proto teď Lenka ví, že ať byla její cesta jakákoliv, štěstí je vytvořené z vlastního rozhodnutí neuzavírat se do sebe a otevřít svoje srdce novým začátkům. Navzdory osudu může člověk najít rodinu a lásku a to je výhra, která nevyčíslitelná žádnou měnou.
