Už druhý týden jíš bez chuti, zamilovala ses, Dano? – ptala se Anna, hospodyně.
– Jo, líbí se mi jeden kluk, ale nějak si mě nevšímá, – upřímně přiznala Dana. – Taky studuje, jen na paralelním oboru. Nevím, co mám udělat, aby mě konečně zaznamenal.
– Nic nedělej, holky přece nechodí za kluky první, za nás to tak nebývalo…
– Ale babi Anno, to už jsem slyšela mockrát. Jenže dneska je všechno jinak, – odsekla Dana a dojídala snídani. – Tak už musím letět, dneska máme přednášku s tím přísným docentem, a když zaspím, tak mě ani nepustí dovnitř.
– Tak běž, běž, – požehnala jí Anna a zavřela za ní dveře.
Dana vyrůstala v zámožné rodině, od dětství jí nic nechybělo. Všechny životní moudrosti ji učila bába Anna, starší sestra její matky, která u nich zároveň pracovala jako hospodyně. Dospělí jí říkali Anička, ale Dana jí odjakživa říkala bábo Anno.
Anička měla těžký osud. Vdala se na vesnici za místního Františka, byl to pracovitý a hodný chlap, ale žili spolu jen rok – zemřel. Byl hajným, nejspíš se utopil v bažině. Hledali ho dlouho, ale nikdy nenašli. Zůstala sama, ani dítě nestihla mít.
Zprvu chtěla utéct do kláštera, ale pak si to rozmyslela.
– Jaká ze mě bude jeptiška, když jsem ještě mladá a občas něco přeháním nebo upustím silné slovo. Tak zůstala na vsi u rodičů.
Její mladší sestra Hana se vdala do města. Měla štěstí, manžel byl o pět let starší a už zastával významné postavení v okresním úřadě. Postavili si velký dům a narodila se jim Dana. Tehdy pozvala Aničku k sobě.
– Aničko, přestěhuj se k nám. S manželem jsme pořád v práci, tak bys nám pomohla s Danou, vařila, prostě starala se o domácnost.
– Hani, ráda. František byl dobrý člověk, už jsem pro něj vyplakala všechny slzy, tady na vsi mi začíná být smutno. Ale znova se vdát nechci, pořád na něj myslím. Přijedu, všechnu práci v domě vezmu na sebe, vždyť máte tak velký dům.
A tak se Anna přestěhovala za sestrou do města a sama sebe nazývala hospodyní. Vařila ráda a výborně, všichni milovali její jídlo. Doopravdy se už vdát nechtěla, skoro nechodila z domu, jen do obchodu a zpět. Na zahradě pěstovala květiny a starala se o keře.
Anička Danu milovala a považovala ji za svou dceru, protože s ní trávila nejvíc času. Vodila ji do školy a zase vyzvedávala. Žili si dobře, Dana měla ty nejlepší hračky a krásné šaty. Nikdy nemusela uklízet nebo ohřívat oběd, všechno dělala dobrosrdečná Anička, měkká jako peřina.
Občas ji učila vést domácnost.
– Zvykej si na práci, Dano, – radila jí laskavě. – Nikdy nevíš, co život přinese, dnes je dobře, zítra může být všechno jinak. Hlavně se nauč vařit, to je pro ženu největší trumf. Když žena dává do jídla duši, muže tím okouzlí. Každá kuchařka má svá tajemství.
– A ty taky? – zeptala se Dana.
– No jasně, že mám!
Dana se zamilovala do Jakuba, sympatického kluka. Myslela si, že si jí nevšímá, ale on ji samozřejmě viděl. Na škole všichni věděli, kdo jak žije, a o Daně se vědělo, že je ze zámožné rodiny. Jakub, pohledný vysoký chlapec, pocházel z obyčejné rodiny a vychovávala ho jen matka.
Rodiče si ničeho nevšimli, byli zaneprázdnění, ale Anička to poznala hned. Dana jednou přiběhla domů rozesmátá a vyhrkla:
– Už to jde! Dneska jsme se po škole prošli a on mě pozval na zmrzlinu.
– Chytrák, viď, dobře ví, že holky milují sladké, – usmála se. – A co bude dál?
– No, začneme chodit, – smála se Dana.
– To je jasné, mládí. Ale musíš mi ho ukázat. Hned ti řeknu, jestli si tě zaslouží.
– Dobře, až se lépe poznáme, pozvu ho k nám, – slíbila Dana.
Po nějaké době Jakub skutečně přišel na návštěvu. Anička je pohostila a nenápadně si ho prohlédla. Když odešel, Dana nadšeně vykřikla:
– No tak, bábo Anno, co na něj říkáš? Není skvělý?
– Zvenku pěkný, – odpověděla klidně, – ale pro tebe ne. Má temnou duši. Jak vstoupil do domu a uviděl, jak tu bydlíme, oči mu jen zářily závistí. Nedobrý pohled. To ti říkám já…
– Ale bábo, co si zase vymýšlíš! S kým budu chodit, je moje věc, – urazila se Dana a odešla nahoru do svého pokoje.
Anička se trápila, proč ji Danka neposlouchá.
– No nic, časem narazí. Jen bych nechtěla, aby pak plakala hořkými slzami. Ale nechám ji, ať si projde svým, třeba jí to dojde.
Měla pravdu. Dana s Jakubem chodila čtyři měsíce a občas za ní chodil. Jednoho dne jí ze schránky zmizel zlatý prstýnek. Kromě Jakuba v domě nikdo cizí nebyl.
Rodičům nic neřekla, ale svěřila se Aničce.
– Co jsem ti říkala? Vzal ho Jakub, nikdo jiný. Měli bysme to nahlásit.
– Ne, bábo Anno, prosím, rodičům nic neříkej, ať se netrápí. Bude to naše tajemství. A s Jakubem… už vím, jak to je.
Dana se ho přesto zeptala:
– Vím, že jsi vzal můj prstýnek, nikdo jiný to být nemohl…
– Co to meleš, sjela jsi z kopce? – urazil se. – K čemu by mi byl? Jdi už…
Tím to skončilo, zůstali nepřáteli. Anička Danu utěšovala, ale byla ráda, že ho odhalila hned.
Když byla Dana na předposledním ročníku, potkala Martina. Seznámili se na narozeninách u kamarádky Jany. Líbili se si a začali chodit.
– Danko, nezv
