Natálie se vrátila z nemocniční dovolené a místo v její účetní sekci už zaujala sestra jejího manžela.
Míšo, zase jsi zapomněl zavřít kohoutek! Celý dřez se leskne v rezavých kapkách! Natálie stála v koupelně a zíral
a na oranžové pruhy na bílé glazu.
Natálko, nebyl jsem tam od rána, ozval se hlas z kuchyně, rozladěný. Možná jsi zapomněla sama?
Měl jsem měsíc na nemocenské, neměl jsem čas otvírat kohoutek! zabil se Michal, přičemž si otřel ruce ručníkem a vyšel do místnosti.
Možná to spadlo samo. Zavoláme instalatéra. Natálie jen mávla rukou házet se do slov nechtěla. Po operaci měla málo síly, každé pohyby ji děsily. Posadila se opatrně na židli, Michal před ní položil misku s kaší.
Jez, doktor řekl, že strava musí být správná.
Vím, odpověděla Natálie a pomalu žvýkala bledou kaši, která se jí lepkala na patě. Tělo se hojilo pomalu, velmi pomalu.
Už uplynulo téměř měsíc od té doby, co ji převezl sanitka. Apendicitou se komplikace rozvinuly, museli odstranit část, pak přišlo zánětu. Dva týdny v nemocnici, další dva doma. Natálie zestárla, vybledla, vypadala na šedesát, i když jí bylo jen čtyřicet pět.
Míšo, jak to v práci? Komu jsi volal? zeptala se mezi lžícemi.
Volal jsem Antonínu Procházkovi. Řekl, ať si odpočineš, nic nespěchej.
A to je všechno?
Natálie se zamračila. V Michalově hlasu zněla nejasná nepravost. Podívala se na něj pozorněji. Michal odvrátil oči a začal zuřivě otírat pánev.
Míšo, něco mi nesedí.
Ne, všechno v pořádku! Nedělej si věci.
Nedělám. Cítím to.
Michal povzdechl, položil houbičku a obrátil se k ní.
Poslouchej, opravdu se něco stalo. Ale neplaš se, dobře? Nemusíš se trápit.
Natálie cítila bušení srdce.
Co se stalo?
Křistýna dostala práci u vás v kanceláři. Dočasně. Dokud budeš na nemocenské.
Ticho. Natálie zírala na manžela, jako by nechtěla uvěřit vlastním uším.
Křistýna? Tvoje sestra? Do naší účetní?
Ano. Pamatuješ, jak hledala práci? Antonín Procházka měl volné místo, vzal ji na zástup.
Na moje místo, zamumlala Natálie.
Technicky ano. Ale je to jen dočasně! Vrátíš se a všechno bude jako dřív!
Natálie odsunula misku. Apetit zmizel. Křistýna sestra Michala dvacetčetřicetiletá krása s dlouhými nohama, bílými zuby a ambicemi velkými jako mrakodrap.
Natálie ji nikdy neměla ráda. Už při prvním setkání, když ji Michal představil, pocítila chlad. Křistýna na ni hleděla shora, jako by Natálie nebyla hoden jejího bratra. Po svatbě už otevřeně projevovala pohrdání.
Míšo se oženil s účetní, říkala kamarádkám, a Natálie to slyšela. Představujete? S účetní! Když nic víc nepomyslíte!
Milovala ji ale, nebo se zdálo, že miluje. Už patnáct let spolu žili a Křistýna se vždy držela stranou, objevovala se jen o svátcích, přinášela dárky, pak odjela zpět do svého života. A najednou zabírala Natáliny místo.
Proč jsi mi to neřekla? zeptala se Natálie, snažíce se, aby hlas nevikl.
Nechtěl jsem tě znepokojit. Byla jsi nemocná.
Kdy se to stalo?
Před dvěma týdny.
Dva týdny! A ty jsi mlčel!
Natálko, uklidni se! To není navždy! Uzdravíš se, odejdeš a Křistýna zmizí!
Křistýna, opakovala Natálie hořce. Vždy Křistýna.
Vstoupila do ložnice. Michal zůstal v kuchyni a Natálie slyšela, jak se mezi zuby zakřičí.
Ležela v posteli, dívala se na strop. Křistýna ve svém místě. V její kanceláři. Za jejím stolem. Pracuje s jejími kolegyněmi, se svými dokumenty. Povídá si s Antonínem Procházkou a usmívá se na něj svým typickým úsměvem.
Natálie zavřela oči. Vzpomněla, jak se před dvaceti lety dostala do této firmy mladá, plná elánu. Začínala jako asistentka účetní, postupně se vypracovala na hlavní specialistku. Znávala každé číslo, každý dokument. Pracovala poctivě, svědomitě.
A teď její místo obsadil cizí člověk příbuzná, ale cizí.
Natálie strávila na nemocenské ještě týden. Doktor prodloužil, řekl, že je příliš brzy chodit. Přesto chtěla zpátky. Toužila po svém pracovním stole, chtěla vyhodit Křistýnu jako vetřelce.
Michal ji naléhal:
Zůstaň ještě. Proč spěchat? Zdraví je dražší.
Natálie ale cítila, že něco skrývá. Později přicházel z práce později, odpovídal vyhýbavě. Večer dlouho hulákal do telefonu, smál se.
S kým to je? zeptala se jednou.
S Křistýnou. Ptá se na práci, já jí vysvětluju.
Proč se neptá mně?
asi tě nechce rušit.
Natálie mlčela. Nechtěla rušit. Jak?
Konečně nemocenská skončila. Doktor podepsal, povolil návrat do práce. Natálie si ráno pečlivě oblékla nejlepší oblek, namalovala se, upravila vlasy. V zrcadle viděla bledou, stařenší ženu, ale tvář neprojevila.
Jdu do práce, řekla Michalovi při snídani.
Natálko, můžeš ještě odpočívat? Jsi stále slabá.
Jsem v pořádku. Nemocenská skončila, musím pracovat.
Michal ji doprovodil ke dveřím, políbil ji na tvář.
Hodně štěstí.
Natálie jela do práce autobusem a nervovala se. Co ji čeká? Jak ji přivítají kolegové? Co řekne Antonín Procházka? A hlavně co udělá Křistýna?
Kancelář byla ve staré budově v centru Prahy. Natálie vystoupila na třetí patro, otevřela známé dveře. Ve vstupní halě seděla sekretářka Světlana.
Natálko! radostně zvolala. Jsi zpátky! Jak se máš?
Normálně. Už jsem zdravá. Kde je Antonín Procházka?
U sebe. Veď dál.
Natálie prošla chodbou, míjela úsek účetnictví. Pohledem zachytila Křistýnu za svým stolem v úzkých šatech, s rozpuštěnými vlasy, jasnou jako páv. Povídala si s Marií, Natálinou kolegyní, smála se.
Natálie se odvrátila a šla dál. Zaklepala na dveře šéfa.
Vstupte!
Vstoupila. Antonín Procházka seděl za stolem, listoval papíry. Zvedl oči, vstál.
Natálie Štěpánová! Dobrý den! Jak se máte?
Dobrý den. Vše v pořádku, tady je nemocenský list, podala dokument.
Procházka se na něj rychle podíval.
Dobře. Tak tedy výtah?
Ano. Od dneška.
Položil papír na stůl a řekl:
Natálie, musíme si promluvit. posaďte se.
Natálie usedla, srdce bušilo.
Víte, během vaší nemoci jsem vzal na vaše místo Křistýnu Michalovou. Vaši příbuznou.
Sestra manžela. Vím.
Ano. A ona se ukázala výborně. Rychle se zorientovala, klienti jsou spokojeni.
Co chcete říct?
Procházka se opřel v židli, složil ruce.
Natálie, jste vynikající zaměstnankyně. Ale chápete, že ve vašem věku, po nemoci možná byste měla zvolit lehčí pozici?
Natálie pocítila chlad, který se šířil tělem.
Propouštíte mě?
Ne, ne! Jen nabízím převedení na oddělení lidských zdrojů. Plat stejný, zátěž menší.
Na oddělení lidských zdrojů? Po dvaceti letech hlavní specialistky?
Procházka povzvedl rameny.
Rozhodněte se. Přemýšlejte.
Natálie vstala. Ruce se třásly, sevřela je v pěst.
Proč mi to neřekla dříve?
Nechtěl jsem tě znepokojit. Byla jsi nemocná.
Kdy se to stalo?
Před dvěma týdny.
Dva týdny! A ty jsi mlčel!
Natálko, uklidni se! Není to navždy! Uzdravíš se, odejdeš a Křistýna zmizí!
Křistýna, opakovala hořce, vždy Křistýna.
Šla do ložnice. Michal zůstal v kuchyni a Natálie slyšela, jak se mezi zuby zakřičí.
Ležela v posteli, dívala se na strop. Křistýna ve svém místě. V její kanceláři. Za jejím stolem. Pracuje s jejími kolegy, s jejími papíry. Povídá si s Antonínem Procházkou a usmívá se na něj typickým úsměvem.
Natálie zavřela oči. Vzpomněla si, jak před dvaceti lety vstoupila do firmy mladá, plná elánu. Začínala jako asistentka účetní, postupně se vypracovala na hlavní specialistku. Znávala každé číslo, každý dokument. Pracovala poctivě, svědomitě.
A teď její místo zaujala cizí člověk příbuzná, ale cizí.
Natálie strávila na nemocenské ještě týden. Doktor prodloužil, řekl, že je příliš brzy chodit. Přesto chtěla zpátky. Toužila po svém pracovním stole, chtěla vyhodit Křistýnu jako vetřelce.
Michal ji naléhal:
Zůstaň ještě. Proč spěchat? Zdraví je dražší.
Natálie ale cítila, že něco skrývá. Později přicházel z práce později, odpovídal vyhýbavě. Večer dlouho hulákal do telefonu, smál se.
S kým to je? zeptala se jednou.
S Křistýnou. Ptá se na práci, já jí vysvětluju.
Proč se neptá mně?
asi tě nechce rušit.
Natálie mlčela. Nechtěla rušit. Jak?
Konečně nemocenská skončila. Doktor podepsal, povolil návrat do práce. Natálie si ráno pečlivě oblékla nejlepší oblek, namalovala se, upravila vlasy. V zrcadle viděla bledou, stařenší ženu, ale tvář neprojevila.
Jdu do práce, řekla Michalovi při snídani.
Natálko, můžeš ještě odpočívat? Jsi stále slabá.
Jsem v pořádku. Nemocenská skončila, musím pracovat.
Michal ji doprovodil ke dveřím, políbil ji na tvář.
Hodně štěstí.
Natálie jela do práce autobusem a nervovala se. Co ji čeká? Jak ji přivítají kolegové? Co řekne Antonín Procházka? A hlavně co udělá Křistýna?
Kancelář byla ve staré budově v centru Prahy. Natálie vystoupila na třetí patro, otevřela známé dveře. Ve vstupní halě seděla sekretářka Světlana.
Natálko! radostně zvolala. Jsi zpátky! Jak se máš?
Normálně. Už jsem zdravá. Kde je Antonín Procházka?
U sebe. Veď dál.
Natálie prošla chodbou, míjela úsek účetnictví. Pohledem zachytila Křistýnu za svým stolem v úzkých šatech, s rozpuštěnými vlasy, jasnou jako páv. Povídala si s Marií, Natálinou kolegyní, smála se.
Natálie se odvrátila a šla dál. Zaklepala na dveře šéfa.
Vstupte!
Vstoupila. Antonín Procházka seděl za stolem, listoval papíry. Zvedl oči, vstál.
Natálie Štěpánová! Dobrý den! Jak se máte?
Dobrý den. Vše v pořádku, tady je nemocenský list, podala dokument.
Procházka se na něj rychle podíval.
Dobře. Tak tedy výtah?
Ano. Od dneška.
Položil papír na stůl a řekl:
Natálie, musíme si promluvit. posaďte se.
Natálie usedla, srdce bušilo.
Víte, během vaší nemoci jsem vzal na vaše místo Křistýnu Michalovou. Vaši příbuznou.
Sestra manžela. Vím.
Ano. A ona se ukázala výborně. Rychle se zorientovala, klienti jsou spokojeni.
Co chcete říct?
Procházka se opřel v židli, složil ruce.
Natálie, jste vynikající zaměstnankyně. Ale chápete, že ve vašem věku, po nemoci možná byste měla zvolit lehčí pozici?
Natálie pocítila chlad, který se šířil tělem.
Propouštíte mě?
Ne, ne! Jen nabízím převedení na oddělení lidských zdrojNatálie se nakonec rozhodla opustit starou firmu, vzpamatovat se ve své nové roli a nechat Křistýnu čelit následkům svých vlastních chyb.
