Vlk v srdci české divočiny: Dobrodružství, které změní všechno

Vojta Kovář vůbec nezačal život tím, že mu ho někdo řekl ne. Prostě tak, bez důvodu. Matka ho porodila uprostřed noci, byla už hodinu v tom špinavém pokoji, a hned, ani se nepřemýšlela, jestli má dítě dýchat, zabalila ho do staré hadry a řekla spolubydlícímu, aby ten balíček hodil do popelnice.
Ráno odpadky vyvezou, tak ať se z toho nevykloní, zakřičela. Běž, než se lidé probudí!
Naštěstí se v tom malém bytě v Praze lidé probouzeli brzy. Ten chlápek, který s matkou bydlel, nebyl moc chytrý, ale balíček Vojtěcha nevyhodil. Přiložil ho k odpadkovému koši a přikryl starým kabátkem, který tam někdo předtím zanechal.
Tak Vojta nepřezmrzl a čekal, až přijdou sousedky. Teta Věra vyšla brzy ráno se svým roztržitým psem Bárou, který najednou už nemohl držet moč a začal štěkat tak hlasitě, že ho nikdo nechtěl zklidnit. Věra tedy zmačkla Báru k nosu, aby ztichla, a v županu a pantoflích vyběhla na ulici, mrkajíc na manžela, že jeho narozeninový dárek mohl být i trochu luxusnější a ne takhle chlupatý incident.
Bára, zcela nadšená z volnosti, se rozběhla po dvoře, udělala si své občerstvení a pak se najednou zastavila u popelnic. Nebyla si vědoma, že se Věra poledně chvěje zimou. Počkála, zavrčela a přistoupila k balíčku.
– Kam to, šílená?! zakřičela Věra.
Bára se ale nedala. Otočila se kolem koše, kde ležel Vojtěch, a najednou zakřičela tak, že Věra skákala po srdci.
– Bože, co to je? Co jsi našla?
Zvídavost zvítězila nad opatrností Věra odhodila kabátek, rozvinula hadru a vykřikla:
– Lidi milí! Co se tu děje? Pomozte!
Manžel Věry, strýc Mišo, spal jako balvan. Ani štěkání Bary, ani vrtání v sousedově domě (vždy jen o víkendu) ho neprobudily. Jediné, co ho vzbudilo, byl pláč manželky.
Válíčko, jdu! řekl ještě zamlženě, v barevných pyžamech, které mu ušila. Vyrazil do dvora, aniž by tušil, co se stalo, ale s jistotou, že Věra potřebuje pomoc.
Co uviděl, ho natřáslo víc než jakýkoli předchozí plán na půlnoční výlet. Mišo se rychle vzpamatoval a místo, aby šel dál se svými plány, vzal Vojtěcha do náruče. Věra ho otřela slzami z tváře a řekla:
– Uklidni se a sundej župan!
– Míšo!
– Válíčko, nehádej! Jinak zmrzne!
Vojtěch, který ještě neznal svůj další krok, zakřičel slabým písknutím dostatečným, aby přitáhl pozornost.
Mišo, překvapený, že si sám dokázal něco takového, zabalil Vojtěcha do županu, vyběhl k výtahu a křičel na Báru, která se probírala po schodech:
– Domů!
Sanitka přijela rychle, Vojtěcha odvezla do nemocnice.
Teta Věra ještě dlouho brečela na rameno manžela, pak se rozhodla připravit snídani, přičemž Báru nakrmila zbytkem klobásy z lednice ze soucitu.
Kdo byl víc litován Bára, novorozenec, nebo Věra sama? To už zůstalo záhadou.
Zdálo se, že to je konec, protože Vojtěch už nechtěl vracet se do toho dvora, kde téměř ztratil život. Ale osud měl jiné plány. Tenhle chlapec se mu zalíbil, jakoby se o sebe přitahoval i dospělí, co mají štěstí. Vojtěch ležel v bílém nemocničním pokoji, tiše koukal na strop, pomalu nabíral síly, jedl kaši s chutí a spinkal jako andílek, co si jen kope.
– Zlatý, ne dítě! Jaký klid! Nepláče skoro vůbec. Jiní křičí, a ten jen, když je opravdu třeba.
Kdo by odmítl takový dar? řekli sestry. Vojtěch na to zatím neměl odpověď. Netušil, že má maminku a otce, kteří ani nevědí, že existuje, a rozptýlili ho po celé republice. Název mu dala sestra Vojtěch Kovář, jak všichni místní odmítnuté děti.
V domově pro malé chlapce ho ale měli rádi. Hladově ho obdivovali, protože neplácal a jen tiše čekal, až se k němu přiblíží.
Tak rychle jej vezmou. Krásný, zdravý kdepak najdou lepší rodiče? šeptaly pečovatelky.
A osud se zvedl Vojtěcha opravdu vzali. Po půl roce, když všem papíry šly, nová mamka si řekla, že není připravena vychovávat cizího kluka, a poslala ho zpátky tam, odkud ho vzala, jako vrácenou hračku.
Táta nic neřekl, těšil se, že konečně bude otcem vlastním dítěte, po deseti letech čekání. Doktoři však tvrdili, že otcovství mu není dáno. Příroda prý takhle nehraje.
Vojtěch, stejně jako na začátku, nic moc nepochopil, jen mu bylo líto, že mu přestali nosit do postele a zpívat ukolébavky. Zapomněl na to rychle, jak lidé zapomínají na dobré věci a pamatují si jen špatné.
Opět se díval na bílý strop, jedl kaši a radoval se, když ho někdo pohladil.
Co máš dělat, když se to nevyřeší? řekl si.
Druhé návštěvy přišly, když mu bylo tři.
– Já jsem Vova! prohlásil vážně, podávaje ruku muži, který chtěl být jeho otcem. Podzim!
– Je to nějaký blázen? zeptal se muž, a podíval se na svou krásnou ženu. Ne, ne, potřebujeme zdravé dítě! Tenhle kluk nevyhovuje.
Vojtěch chtěl jen sdílet, co se dozvěděl od pečovatelky, která mu nasadila na okenní parapet a říkala:
– Vidíš, Vojto, podzim přišel! Déšť pláče, listí se roztřepí. Krásné, že? Podzim je tvá kamarádka! Narodil ses v září, snad ti štěstí přinese dobré rodiče.
Osud to zaslechl, odvrátil neštěstí. Lidé, co ho chtěli vzít, se stáhli. Vojtěch vůbec neví, kdo byli, a další den o nich zapomněl.
Pečovatelka pak zamířila zpátky do toho dvora, kde Vojtěcha našla. Co tam viděla?
Valentýna. Ráno venčila Báru, stála u odpadkových košů a povzdechla. Jednou byla mladá a plná života, studovala, pracovala a snila o velké lásce. Krásná nebyla nejvíc, ale věřila, že láska přijde.
Máma jí řekla:
– Zkrátka, dcerko, pokud máš vady, najdeš i přednosti. Vlasy máš husté, oči hezké, řasy světlé. Najdeš oblečení, ve kterém budeš zářit. Žena se nevybírá jen podle toho, co jí říká společnost.
Valentýna se učila, jak se oblékat, jak se dívat na muže, aby viděla víc než jen tvář. Dokončila vysokou školu, získala práci, ale pořád nikoho nepotkala. Pak rodiče koupili použité auto, které potřebovalo péči, ale jezdilo. Doprava v okolí byla špatná, takže už nebylo nutné vstávat za svítání, aby došel do práce.
A tak se jí v rukou dostalo auta, najala si dobrého mechanika Mikuláše.
Mikuláš a Valentýna měli klidný vztah, posílali si květiny, čokolády, představovali se rodičům. Žádná překvapení, když Valentýna oznámila, že se vdává.
Valíčko, gratulujeme! Mikula je skvělý člověk! říkala.
Po letech zjistili, že nebudou mít děti. Přikývlili si, objali se a tiše v ložnici si slíbili, že budou spolu, ať to dopadne jakkoli.
Čas plynul, bolest ustoupila. Přijali, že jejich rodina je jen oni dva. Rodiče odešli jeden po druhém, zanechali v srdcích děťát smutnou radost a dobré vzpomínky. Do domu se vrátila Bára. Všechno by šlo dál, kdyby osud neškrtnul Báru v den, kdy se narodil Vojtěch.
Od té doby Valentýna ztratila klid. Často se jí zdály podzimní rána, chladné, vonějící spadaným listím. Šla po dvoře, koukala na psa, a slyšela slabý dětský pláč, který ji volal. Probudila se v potem, snažila se zjistit, co má dělat, a vždycky slyšela manželův hlas:
– Co, milá?
– Měla jsem sen
– Špatný?
– Nevím, Miško
Poprvé Valentýna schovávala úzkost před manželem. Držela ho v ruce jen minutu, než Mikuláš zabalil dítě do svého županu, ale ten pocit ji pronásledoval. Mikuláš také mlčel, bál se rozvířit Valentýnu. Věděl, jak těžké je držet cizího miminka, které někdo bez soucitu odhodil.
Pak se stalo: Bára zmizela. Valentýna ji vyvedla jako obvykle, nechala ji udělat, co potřebovala, a když se chtěla uklidit, Bára už nebyla.
Báru hledala v sousedních dvorech, pod keři, volala. Volala i manžela, ale Bára jako by se vypařila. Dny a noci plakala, bloudila po bytovce, až se třetí den Bára vrátila špinavá, mokrá od deště, ale živá.
– Báro, moje radost! zvolala Valentýna, objala ji. Kde jsi byla?
Bára olízla její nos a Valentýna pocítila, jak ji zasáhne vzpomínka na ten malý chlapec, který jen na chvilku byl v jejích dlaních.
– Mišo! vykřikla, ale Mikuláš už byl u ní, připravený poslouchat důležité slovo.
Poprvé večer Valentýna vše řekla manželovi o svých obavách, snech, o chlapci, který se objevil s Bárou na podzimní ráno.
– Myslíš, že už ho vzali do rodiny? se ptala, otírajíc slzy kuchyňským ručníkem.
– Nevím, ale můžeme se zeptat. Moje kamarádka z úřadu opatrovnictví by nám mohla něco říct.
Mikuláš jen přitulil Valentýnu, položil hlavu na rameno a řekl:
– Jdeme spát, ráno bude moudřejší.
O půl roku Vojtěch pohlédne do očí muže, kterého moc nezná, a řekne:
– Já jsem Vova.
Mikuláš opatrně popřeže ruku a podívá se na Valentýnu:
– Už nám stačilo brečet, pojďme domů.