Krabice stála u nohou třetí den a dno už bylo rozmoklé od ranní vlhkosti. Květa narovnala ručník uvnitř, přepočítala koťata: všech pět. Dvě šedá, dvě pruhovaná, jedno černé s bílou náprsenkou. Černé spalo, pruhovaná se převalovala, šedá se k sobě tiskla.
Trh se probouzel pomalu. Jarmila ze zeleninového stánku už naskládala jablka do kopečku a z nich šel ten kyselkavý podzimní pach, podle kterého se říjen liší od všech ostatních měsíců. Nebe viselo šedé, husté a zima se dostávala pod bundu ne hned, ale postupně, po centimetrech, od dlaní k loktům. Asfalt se leskl od včerejšího deště a kaluže odrážely stánky, lidi, kusy nebe.
Květa foukala do prstů. Prsty byly červené, neohýbaly se a rukavice nechala doma, protože ráno nemyslela na rukavice, ale na to, že je dnes poslední den, kdy tady může stát. Zítra přijede dcera a vezme si kočku, ale koťata si nevezme. Dcera řekla: „Mami, kam bych já brala pět?“ A měla pravdu. Ale její pravda nic neřešila, jenom dělala těžší to, co už bylo těžké.
„Vezměte si kotě,“ říkala Květa každému, kdo zpomalil krok. „Jsou hezká, krotká. Jestli vám to není líto…“
Lidé procházeli kolem. Žena s kočárkem se usmála, ale zavrtěla hlavou. Muž v montérkách se ani nepodíval. Holčička asi desetiletá si dřepla, natáhla ruku, ale matka ji cukla za rukáv a táhla dál.
„No komu jsou v říjnu k čemu koťata?“ řekla Jarmila z vedlejšího stánku a přeskládávala jablka. „Na jaře ještě jo, ale teď… Nesla bys je radši zpátky.“
Květa mlčela. Zpátky znamenalo to, o čem nechtěla přemýšlet.
Černé kotě se probudilo, zvedlo hlavu, písklo. Květa spustila ruku do krabice a poškrábala ho za uchem. Karton pod prsty byl měkký, vlhký a v jednom rohu už se začal rozvrstvovat.
Nezpomalil krok, neklouzl pohledem po krabici a dál. Zastavil se, jako by narazil do neviditelné zdi, a stál tak několik vteřin a díval se dolů.
Hubený, v ošoupané bundě na loktech, ruce v kapsách. Obličej, jaký mívají lidé, kteří se dlouho nevyspí, ale ne z práce, nýbrž z něčeho jiného. Světlé oči, unavené. Třídenní strniště, ale upravené, jako by si ho nepěstoval, jenom zapomněl oholit.
„Kolik jich je?“ zeptal se.
„Pět,“ narovnala se Květa a upravila bundu. „Dva kluci, tři holky. Měsíc a týden. Na záchod jsou zvyklí. Jestli vám to není…“
„Dejte mi je.“
Květa mrkla.
„Co?“
„Všechny mi dejte.“
Vytáhl ruce z kapes a dřepnul si. Zvedl černé kotě do jedné dlaně, podíval se mu do očí, lehce roztáhl zadní nohy a zkontroloval, pak ho položil zpátky. Takhle neberou štěně jako dárek pro dítě. Takhle berou zvíře lidé, kteří vědí, kam se dívat a proč.
Květa stála a nevěděla, co s rukama. Sáček s krmením, který nosila každý den, najednou nebyl potřeba. Slova, která si chystala pro každého kolemjdoucího, taky nebyla potřeba.
„Vy… všechny?“ zopakovala.
Přikývl. Zvedl krabici. Viděla, jak jeho ruce už drží karton opatrně, jemně, nemačkají ho.
„Počkejte,“ sáhla Květa do tašky. „Tady je krmení, kupovala jsem… a speciální směs. Ještě je musíte přikrmovat kapátkem, po troškách. Samy špatně jedí.“
Vzal sáček. Nepoděkoval. Neusmál se. Jenom přikývl a šel, a krabice v jeho rukou se kolébala do rytmu kroků a z ní čouhala rezavá pruhovaná tlapka, která se drápala za okraj.
Jarmila hvízdla.
„No teda. Všechny si vzal. Zvláštní chlap.“
Květa neodpověděla. Dívala se mu do zad a nemohla pochopit, proč se uvnitř neulevilo, i když přesně to chtěla tři dny. Nejspíš proto, že dát koťata cizímu člověku, který nevysvětlil proč, není totéž jako je umístit. Umístit znamená vědět kam. A ona nevěděla. Jen viděla jeho ruce, a ty ruce byly správné, a to by mělo stačit.
Vytáhla z tašky notes a pero. Šla za ním, dobře, že to nebylo daleko – neznámý vešel do vchodu vedlejšího domu. Květa jako špion ho sledovala až k bytu. Zapsala si adresu. Pro jistotu. Anebo ne pro jistotu.
Boty ve dveřích stály jenom jedny. Háčky na zdi v předsíni byly prázdné: čtyři kusy, lesklé, a na každém kdysi visela bunda, šála nebo deštník, a teď jenom trčely ze zdi jako otázky, na které nemá kdo odpovídat.
Arnošt postavil krabici na zem v kuchyni. Koťata se pohnula, jedno písklo.
Sundal bundu, pověsil na jediný obsazený háček.
Radiátor pod oknem byl sotva teplý. Říjen se plížil k listopadu a topení zapnuli nedávno, a trubky hřály stejně, jako by samy nevěřily, že je čas.
Arnošt si dřepnul ke krabici. Černé kotě první zvedlo hlavu a podívalo se přímo na něj, zelenýma, ještě trochu zakalenýma očima, ale už s charakterem. Proužek světla z okna dopadal na linoleum a v něm se točily prachové částice, pomalé, lhostejné ke všemu.
Arnošt otevřel skříň, našel starý ručník. Froté, modrý, dávno ztratil barvu i hebkost. Položil ho na zem k radiátoru, přesunul koťata z krabice na ručník. Ležela v hromadě a tlapky se proplétaly, a on to nerozplétal. Nech je.
Potom vytáhl z pytlíku krmení, mléčnou směs. Položil na stůl.
Směs se musela ohřát na třicet osm stupňů. Arnošt to věděl, jako zná vlastní jméno: nevybavoval si to, prostě to věděl. Naředil teplou vodou, postavil na mírný oheň a stál u sporáku s teploměrem na vodu, který našel v šuplíku, a čekal.
Sbalil nástroje do krabice, vrátil klíče, napsal výpověď. Tereza odešla v dubnu a do října přestal být veterinářem, protože ruce, které léčily cizí zvířata, nedokázaly udržet vlastní život. A zdálo se správné všechno zastavit.
Ale tělo si pamatovalo. Kapátko si sedlo mezi ukazováček a prostředníček přesně tak, jak mu sedlo tisíckrát. Levá ruka vzala kotě, otočila na záda, přiložila kapátko k tlamičce. Kapka mléka stekla po bradě na ručník a kotě začalo mlaskat, a Arnošt ucítil, jak se mu něco v zápěstí uvolnilo.
Černého prvního, protože byl nejmenší a hltal chtivě, spěšně, jako by se bál, že mu to vezmou.
Šedé dohromady: leželi bok po boku a nechtěli se oddělit, a zatímco jeden jedl, druhý se mu strkal čumákem do krku, a Arnošt přidržoval oba jednou rukou.
Pruhované po jednom, vytrhávali se a pištěli, a mléko teklo kolem po bradách a na ručník, a on je utíral kouskem látky, ne podrážděně, ale zvykle, jako to dělával roky na klinice, kde majitelé hleděli s úzkostí a on říkal „všechno je v pořádku, všechno je dobré“, a od jeho hlasu se uklidnila nejen zvířata, ale i lidé.
Když se najedla, koťata usnula. Všech pět, na ručníku u radiátoru, na sobě. Černý navrchu, bílá náprsenka, tlapky visely. Arnošt si sedl na zem vedle a opřel se zády o zeď. Díval se, jak dýchají. Tenký, rychlý, společný zvuk, podobný šelestu.
Pak vstal, umyl hrnek. Osušil ho a postavil do skříně. Vytáhl jiný, čistý. Nalil si čaj. A když pil, jedno z pruhovaných koťat se probudilo, dopotácelo se k jeho noze a strčilo mu čumákem do kotníku. Čumák byl mokrý, studený, velikosti hrášku.
Arnošt nečekal zvonění u dveří, protože zvonek nefungoval už půl roku, a on ho neopravil, protože neměl komu zvonit. Ťukání. Tři krátké údery klouby. Tak ťukají lidé, kteří si nejsou jistí, že je chtějí vidět.
Otevřel. Květa stála na prahu ve stejném šátku, jenom dnes byl uvázaný úhledněji. V ruce tašku, ze které šla vůně smaženého těsta a cibule.
„Dobrý den,“ řekla a hned dodala: „Jdu jen na chvíli. Jen se zeptat. Jak jsou? Koťata.“
Arnošt ustoupil stranou. Nepozval ji slovy, prostě ustoupil. Ani se nedivil, jak ho našla.
Květa vešla. Koťata byla v kuchyni. Ručník u radiátoru, vedle misky, každá popsaná fixem: „černý“, „šedý-1“, „šedý-2“, „pruhovaný-kluk“, „pruhovaná-holka“. Květa se podívala na misky, na fixové popisky, na ručník, a svíralo se jí hrdlo, protože člověk, který popisuje misky čtvrtý den, je nehodlá dát pryč.
„Tady. Přinesla jsem,“ podala tašku. „Koblihy. Napadlo mě, že možná…“
Nedokončila, protože nevěděla, jak skončit. „Možná máte hlad“ by znělo trapně. „Možná je vám smutno“ by znělo pravdivě, ale pravdu říkat bylo brzy.
Arnošt vzal tašku. Položil na stůl. Černé kotě mu sedělo na rameni, zaryté drápky do svetru, a Květa si všimla, že svetr už je plný oček, a Arnošt je nespravoval.
„Dáte si čaj?“ zeptal se. První dlouhá věta za celou dobu.
Květa přikývla. Sedla si na stoličku, položila ruce na kolena. V kuchyni bylo tepleji než v předsíni a vonělo mlékem, krmením a ještě něčím.
Kotě seskočilo z Arnoštova ramene a lezlo jí na klín, a ona ho automaticky zachytila, jak se chytá to, co padá, bez přemýšlení. Bylo teplé a drápky propichovaly látku sukně, a Květa ho neodklidila, jen přitiskla dlaň na hřbet a cítila, jak pod srstí bije rychlé malé srdce.
Arnošt nalil čaj.
Za týden si Arnošt všiml, že krabici už nepotřebuje. Koťata spala kde kdo: dvě na křesle, jedno na parapetu, černé u něj v nohách, pruhovaná na svetru, který hodil na židli a zapomněl. Krabice stála v rohu prázdná a on ji splácl, položil ke dveřím místo rohožky. Karton byl měkký, omšelý, a koťata, když kolem šla, drápala ho ze zvyku, jako se drbe známá věc.
Květa přicházela obden. Nosila koblihy, nebo tvaroh, nebo jablka z toho trhu od Jarmily. Zvonek opravil druhý týden. Zvonila a ten zvuk, ostrý, chrastivý, staromódní, byl lepší než jakékoliv ticho, jaké Arnošt za poslední rok znal.
V předsíni na háčcích teď visela jeho bunda a její šátek.
Jednoho rána vyběhlo černé kotě na chodbu pootevřenými dveřmi. Arnošt vyšel za ním, zvedl ho, a kotě se opřelo tlapkami o jeho bradu, jako by se chtělo podívat, co je tam, za dveřmi, dál. Arnošt se podíval taky. Mezipatro, zaprášené okno, světlo. Stál tak několik vteřin, přidržoval dveře nohou, aby se nezabouchly.
Pak se vrátil do bytu. Postavil kotě na zem a to běželo do kuchyně, kde už cinkaly misky, protože zbylí čtyři slyšeli kroky a usoudili, že je čas na snídani. Dveře Arnošt nezamkl. Brzy přijde Květa.
