Tento dopis píši s plným vědomím, že mnozí z vás mě nepochopí!
A někteří mi dokonce budou spílat, ale nemám nikoho, s kým bych se mohla podělit o to, co cítím v souvislosti se smrtí svého manžela.
Za dvacet let společného života se nám nepodařilo počít dítě. Ale netrpěli jsme kvůli tomu – stačili jsme si oba.
On byl v našem manželství vůdcem a já s ním vždy souhlasila.
Nikdy jsme se nehádali a mnoho našich přátel nám závidělo naši celoživotní náklonnost.
Hodně jsem plakala, když se jednou ráno prostě neprobudil.
Nevěděla jsem, co si počít – byla jsem tak zvyklá být Paulovou ženou.
První týden po jeho smrti se mi nic nedařilo – brala jsem jednu věc, nechala ji být, pak začala druhou, pak třetí.
Jedna kamarádka mi řekla, že jí při pohledu na mě puká srdce, a pozvala mě na výlet. Nikdy předtím jsem v Aleku ani v žádné jiné části hor nebyla, i když to bylo ve městě docela blízko.
Paul nerad chodil „na čukary“, jak říkal, a já to snášela, i když jsem si někdy v tom horku přála, abychom šli a prošli se v chládku.
Věřte tomu, jak chcete, ale právě ta procházka na Vitošu mě vytrhla z otupělosti a vrátila mě do života.
Byl jsem jako znovuzrozený, jako osvobozený, jako by mě dlouho drželi v závěsu. Následující sobotu jsem znovu nasedl na lanovku a sjel dolů.
Vůbec jsem se necítila osamělá, spíš naopak – hřích na duši, ale bylo moc příjemné procházet se bez společnosti.
Další věc, kterou jsem udělala, bylo, že jsem se přihlásila na lekce latinskoamerických tanců. Kolegyně si za mými zády začaly šuškat, že jsem rychle-rychle zapomněla na svůj žal, dokonce jsem zjistila, že mi mezi sebou říkají veselá vdova.
Nemělo smysl jim vysvětlovat, že po ztrátě manžela trpím, ale zároveň jsem si užívala svobody, kterou jsem okusila na vlastní kůži a pořádně si ji užila.
Dalším krokem k mému novému životu bylo rozdání všech kompotů uskladněných ve sklepě sousedům, protože já jsem kompoty od dětství nesnášela, ale Pavel je miloval a díky němu jsme každý rok zavřeli nejméně 40 sklenic s různým ovocem.
A k narozeninám jsem se odměnila výletem do Benátek, do města, kam mě Paul nikdy nevzal, ať jsem ho prosila sebevíc.
Výlety do zahraničí pro něj byly zbytečným plýtváním.
Svůj první Nový rok jsem přivítala jako vdova v restauraci. Neviděla jsem smysl v tom, abych si sama připravovala všechna ta tradiční jídla, která mě už dvacet let k smrti nudila a která měl můj manžel velmi rád.
Skvěle jsem se bavila, i když sama, a ráno jsem si vzala domů taxi.
Paul je už pět let pryč. Za tu dobu jsem stihla udělat všechno, co jsem nestihla za jeho života.
Dělala jsem jen to, co jsem měla ráda a co mě těšilo, a doslova mi to ubralo nejméně deset let života.
Všichni kolem mě se se mnou rozcházejí, aby si vzali toho a toho, ale já se podruhé vdávat nehodlám.
Jen jsem zjistila, jak je příjemné být sama a nemuset se nikomu přizpůsobovat.
Musím být blázen, když se té svobody vzdávám.
