Věra spěchala domů s těžkými taškami plnými potravin, ruce ji bolely a hlavu měla plnou starostí. Přemýšlela o tom, co uvařit k večeři, jak nakrmit kluky, a s mladším ještě procvičit úkoly do školy.
Už z dálky si všimla, že před jejich panelákem stojí sanitka. V srdci jí zatrnulo a zrychlila krok její muž byl poslední dobou slabý, snad mu nepřišlo tak zle, že museli volat záchranku?
Jdete do patnáctky? zeptala se rozrušeně řidiče sanitky.
Ne, čtrnáctka, nějaké paní se přitížilo odvětil muž.
Věře se znatelně ulevilo. Bylo to k nim, ke staré sousedce paní Nině Černé. Samozřejmě, i tak ji zamrzelo paní Černá byla už téměř osmdesátnice a žila úplně sama.
Při cestě do patra ji probleskla v hlavě další myšlenka: Jen aby se někdo postaral o její kočku, když ji povezou do nemocnice. Už u dveří sousedky bylo rušno otevřené dveře, nosítka a Věřin muž, Petr, pomáhal sanitářovi přenášet paní Černou.
Řidič se za chvíli vrátí, ve dvou to zvládneme, říkal sanitář.
Nina Černá, když spatřila Věru, usmála se:
Věruško, vezou mě do nemocnice, nechám ti klíče od bytu, prosím, postarej se mi o Micinku. Granule je na kuchyňském stole, záchůdek má plný, jen ho jednou za den prosím vyměň. Doufám, že do Tří králů mě pustí domů. Do ruky jí vtiskla klíč.
Samozřejmě, na Micinku dohlédnu, vy se jen brzy uzdravte! položila Věra staré paní utěšující ruku na dlaň.
Ještě chvilku, Věruško, ozvala se Nina. Na chodbové skříňce mám papírek s telefonem. Kdyby se mi něco stalo, zatelefonuj tam. To je číslo na moji dceru, Jitku. Před lety jsme se pohádaly, od té doby jsme spolu nepromluvily
Věra ji ujistila, že se to zvládne. Když sanitka odjela, sebrala papírek z chodby, zkontrolovala, zda je s Micinkou vše v pořádku, a zamkla byt.
Víš, tolik let tu bydlíme a já netušila, že paní Nina má dceru, povzdechla si doma Petr.
Já ji také nikdy neviděl, přisvědčil Petr. Budeme dnes večeřet?
Věra jen vykřikla a zmizela v kuchyni, kde se chopila domácích povinností. Když večer uložila kluky spát, vzpomněla na Jitku a dlouho váhala s telefonátem. Hodiny ukazovaly, že je pozdě a beztak by ji do nemocnice nepustili.
Druhý den měla Věra napilno. Šla se podívat na Micinku, která jí spokojeně předla na klíně, a znovu přemýšlela nad tím, zda má Jitce zavolat. Nakonec posbírala odvahu.
Dobrý den, Jitko, začala, když hovor spojil. Vy mě neznáte, jsem sousedka vaší maminky. Včera ji odvezla záchranka, bylo by dobře za ní zajít.
To se mě netýká, odsekla Jitka. Ta žena je pro mě už dávno mrtvá.
Proboha, co se mezi vámi stalo? Možná se paní Nina už nikdy nevrátí Copak vás to nechává chladnou? rozčílila se Věra.
Do toho vám vůbec nic není, odbyla ji Jitka.
To jste opravdu tak bezcitná? Kdybych mohla ještě aspoň na chvíli spatřit svoji maminku, dala bych půl života! Až ji ztratíte, pochopíte. Já jsem o maminku šest let pečovala někdy to bylo těžké, až zoufalé. Ale teď, když už ji deset let nemám, dala bych všechno, abych ji mohla mít aspoň ležící na lůžku.
Se slzami v očích položila Věra telefon.
Nu, Micinko, pohladila kočku, jestli se paní kromě neuzdraví, budeš muset k nám. Snad si zvykneš na našeho Matýska V nemocnici jsem dnes volala, žádné zlepšení není.
Blížily se Vánoce. Věra s Petrem se vraceli s nákupem, Petr nesl voňavý smrček.
Podržíte nám prosím dveře? volala na dvě ženy mířící do vchodu.
Petře, pojď rychleji!
Jak procházeli okolo, Věra se podívala na obě ženy a vtom úlekem vykřikla!
Je to možné? Vy jste doma, paní Nino?
Ano, pustili mě, už je mi líp. A představte si, tohle je moje dcera Jitka! Nina se rozesmála radostí.
My se už známe, aspoň po hlase, zasmála se Jitka.
Všichni se společně vydali domů; Jitka se něžně držela své maminky, a pak potichu zašeptala Věře:
Děkuji, že jste mi otevřela oči. Můžu se pak u vás stavit?
Věra přikývla.
Za půl hodiny stála Jitka s bábovkou na chodbě Věřina bytu. Seděly pak u čaje a Jitka vyprávěla:
Před deseti lety jsme se pohádaly kvůli hlouposti, už si ani nevzpomínám, kvůli čemu. Mamka byla celý život učitelka, pořád mě kárala A tehdy jsem to již nevydržela a ostře odsekla.
Celý rok spolu nepromluvily, později si zavolaly jen o svátcích.
Dokonce jsem jí tehdy řekla, že by bylo lépe, kdyby tu nebyla, než že mě bude stále poučovat. Ale když jste mi zavolala, jak je mamince zle, nejdřív jsem měla zvláštní pocit. Pak mě v hlavě stále zněla vaše slova když tu nebude, zmizí s ní i mé dětství, a já tu zůstanu sama. Dva dny mi vaše slova ležela v hlavě, než jsem se sebrala a šla do nemocnice.
A víte, hned po mé návštěvě se začala uzdravovat. Už ji nenechám samotnou nikdy! Jitka se srdečně rozloučila a spěchala zpět za maminkou.
Petr se pak Věry zeptal: Co jsi jí řekla?
Věra jen tiše odvětila: Řekla jsem jí pravdu Jen pravda dokáže otevřít člověku oči. Ale, miláčku, nezapomeň dnes zavolat své mamince. Nebo raději půjdeme slavit Nový rok k ní? Vždyť máme už jen jednu maminku společnou pro oba…Petr se usmál, objal Věru kolem ramen a v jejich očích se na okamžik zrcadlil celý ten zvláštní, obyčejný i neobyčejný život. Byl prosinec, venku se z okna linulo slabé světlo lampy a někde dole v tmě zamňoukala Micinka, která už bezpečně rozpoznala kroky své paničky.
Večerem se rozvoněla bábovka a dětský smích. A když usedli s dětmi pod improvizovanou smrčkovou větvičkou, políbila Věra Petra na tvář. Někdy je k uzdravení třeba jen trochu odvahy a pár upřímných slov. Tak pojďme, ať nám společně nezůstane nic nevyřčeno.
A zatímco za zdí v tichosti rozsvítila Nina Černá první svíčku na věnci, v bytě číslo patnáct to zavonělo rodinným štěstím a novou nadějí. Stačilo málo, aby se kruh po letech znovu uzavřel příběh sousedství, lásky, odpuštění, který v ten večer rozehřál nejen srdce, ale i temné kouty starého paneláku.
Venku začal padat sníh, první v tom roce; a každý z nich věděl, že teď je ten pravý čas poděkovat i za to, co se už dávno zdálo ztracené.
