„Viktore, jsi to ty?“
„Ano, mami.“
„Proč jdeš tak pozdě?“
„Byl jsem u Kryštofa, pracovali jsme.“
„Nezastavil ses u nějaké dívky?“
„Ne, mami.“
„Ale jsi hezký muž. Nemáš žádnou přítelkyni?“
Viktor neměl ženu. Jeho vzhled byl daleko od přitažlivého: byl malý, s hrbem na zádech, dlouhými pažemi a rozcuchanými vlasy. On a jeho matka Alžběta se přestěhovali do vesnice, když byl Viktor ještě dítě. Lidé říkali, že tak slabý chlapec dlouho nevydrží. Ale Viktor přežil. Jeho matka, která pracovala jako pekařka, zemřela na nemoc a zanechala ho samotného. Po její smrti vesnice mladíka podporovala a jeho dům se stal místem setkávání – nejprve pro chlapce zajímající se o radiotechniku, později i pro dívky.
Mezi nimi byla i Anna. Zůstávala nejdéle a jednoho dne se jí Viktor zeptal:
„Proč nespěcháš domů?“
„Tam mě nikdo nečeká. Macecha mě nemá ráda a otec pije. Tady je to lepší.“
„Tak zůstaň u mě. Pokoj po mé matce je volný. Bydli tu, nic od tebe neočekávám.“
A tak se Anna přestěhovala k Viktorovi. Lidé zpočátku mluvili, ale brzy pomluvy ustaly. Pomáhala mu v domácnosti a krátce nato porodila syna – Davida. Viktor si chlapce zamiloval, jako by byl jeho vlastní. Nakonec se Anna provdala za jiného muže a odstěhovala se. Před odchodem však Viktora požádala:
„Nech mi Davida. Znamená pro mě tolik.“
„Zeptejme se chlapce,“ odpověděl Viktor.
Anna zavolala Davida a zeptala se ho:
„S kým chceš žít – se mnou nebo s Viktorem?“
„Nemůžeme žít všichni společně?“ zeptal se David.
„To nejde,“ odpověděla.
„Tak zůstanu s tátou!“ rozhodl se chlapec.
David zůstal s Viktorem. Anna ho občas navštěvovala, ale jednoho dne oznámila, že si chce syna vzít zpět. David plakal, křičel a držel se Viktora.
„Nikam nejdu!“ křičel.
Anna přiznala, že Viktor není jeho biologický otec, ale David odpověděl:
„Stejně vždycky uteču zpátky k tátovi!“ A skutečně se o to několikrát pokusil.
Viktorova sousedka Marie, která byla vdova, se k němu postupně přiblížila. Často ho prosila o pomoc v domácnosti. Brzy spolu začali bydlet. Mezitím Anna oznámila, že se jí narodila dcera, a pozvala Davida do města. Ale chlapec odmítl:
„Nenechám tátu a tetu Marii samotné.“
Když Marie a Viktor měli syna Šimona, David se obával, že se jejich city k němu změní. Ale Marie ho uklidnila:
„Jsi jako náš vlastní. Jsme šťastní, že jsi s námi.“
Roky plynuly. David vyrostl, měl sestru od Anny a bratra od Marie. Lidé ve vesnici zapomněli, že nebyl Viktorovým biologickým synem. S hrdostí vyprávěl svým dětem a vnoučatům o svém otci. O svátcích se celá rodina scházela – Mariiny děti, Anniny děti a sám David.
„Náš táta byl nejlepší!“ říkali. „Takového otce bychom přáli každému!“
