Jsem jedna z mnoha – vychovaná k víře v lásku jako v nějaké superkrásné a supermocné kouzlo.
Každopádně jsem čekala na nějakého prince z pohádky na bílém koni – který přijede, unese mě, romanticky se popere s tuctem lam, než se ke mně dostane, a budeme žít šťastně až do smrti…
A nemyslete si, že jsem jen čekala. Sestavila jsem si vážný seznam vlastností, které jsem chtěla, aby můj budoucí manžel splňoval – aby byl hezký, chytrý, milý, vzdělaný, hodný… a další a další. A když jsem potkala Roberta, myslela jsem si, že už mám odpověď na své sny. Když jsme se brali, myslela jsem si, že už mám téměř doživotní smlouvu o štěstí.
Ale co se stalo doopravdy? Můj manžel mě neudělal šťastnou, nedal mi pocit, že si mě váží a že mě miluje.
Ale popořadě – Robert je velmi pracovitý a cílevědomý, má spoustu nápadů a ambicí a jeho hlavní náplní po svatbě byla práce. A moje – reptat a stěžovat si – vždycky byl doma pozdě a doma hlavně spal, nechával po sobě špinavé nádobí a oblečení na vyprání.
S domácími pracemi mi nikdy nepomáhal, jeho kariéra mu ubírala síly i čas. A já jsem byla čím dál nešťastnější a samozřejmě jsem za zdroj všech svých potíží označila Roberta.
Rozejít se – natrvalo – mi připadalo jako nejvhodnější řešení. Cítila jsem, že když se rozvedeme, budu zase šťastná. A tak jsem Roberta obviňovala ze svého neštěstí a z neúspěchu našeho vztahu a požádala jsem o ukončení našeho dvouletého manželství.
Náš společný život náhle skončil – ne proto, že bychom se nemilovali, ne kvůli nevěře nebo špatnému zacházení. Rozvedli jsme se prostě proto, že jsme nebyli šťastní.
A já žila v chaosu nejrůznějších otázek: “Kam se naše štěstí tak rychle a snadno vytratilo?”, “Měli jsme vůbec to štěstí?”, “Proč pro něj moje štěstí nebylo důležité?” atd. Až jsem došla k otázce “A co je to vlastně štěstí?” a začala jsem usilovně hledat odpověď.
Prvním krokem na mé cestě bylo dojít k myšlence, že štěstí vlastně není něco, co vám může být dáno. Je dobře, že tomu tak je, protože to bychom se stali příliš závislými na druhých lidech.
Představte si – kdyby nám druzí mohli štěstí dát, mohli by nám ho i vzít. A já jsem chtěl své vlastní, trvalé štěstí.
To byla první věc, kterou jsem musel přijmout – nikdo a nikdy mě nemůže učinit šťastným. Ne proto, že bych byla příliš přelétavá nebo nespolupracující. Musela jsem prostě přestat hledat vnější zdroje zalíbení a činit lidi šťastnými.
Uvědomila jsem si, že pokud se cítím nedoceněná a nemilovaná, je to proto, že jsem se nenaučila vážit si sama sebe a mít se ráda.
Převzetí zodpovědnosti za vlastní pocity bylo mým prvním krokem ke štěstí. Musela jsem přestat obviňovat druhé (jako Roberta ) ze svých neúspěchů a nespokojenosti.
A… cítila jsem se silná a schopná, cítila jsem, že jsem to já, kdo má svůj život pod kontrolou – už jsem nechtěla nechat slova a činy druhých lidí, aby mi diktovali, jak se budu cítit.
Uvědomila jsem si, že emoce nejsou něco, co se vám přihodí. Mé manželství trpělo kvůli zmateným motivům. Spíše – stalo se tak z nesprávných důvodů. To bylo druhé přiznání, které jsem dlužila sama sobě.
Jsem vzdělaná, ambiciózní, kariéristka a navzdory všemu tomu feminismu jsem své manželství stále hodnotila jako úspěch.
Vdát se pro mě bylo cílem, najít si manžela projektem, který jsem měla splnit, a při jeho dosažení jsem se cítila jaksi úspěšnější než mé nesezdané kamarádky. Měla jsem pocit, že jsem nějak dospělejší, hodnější, dokonce i podnikavější, když mám prstýnek.
Robert splňoval celý můj seznam požadavků na muže: byl vzdělaný, atraktivní, vysoký, zábavný a milý. A věřím, že mě opravdu miloval.
A když se to v našem manželství zvrtlo, dlouho jsem přemýšlela, jak dál, protože jsem si myslela, že tak skvělého muže už v životě nejspíš nenajdu. Dlouho jsem se bála přiznat si, že jsem se vdala ze špatných důvodů a že toto manželství nemá budoucnost, protože reálně postrádá potřebné základy.
Strach z toho, že to zkusím znovu, tentokrát opravdově a nechám své srdce, aby určovalo rozhodnutí v citové oblasti mého života – byl ochromující.
Ale dokázala jsem se ho zbavit – nechat strach odejít, pustit ho. A nestalo se to automaticky s rozvodem, stalo se to o několik měsíců později, když jsem si uvědomila, co chci, kým jsem…
Pět let po rozvodu máme s Robertem dobrý, přátelský vztah. Myslím, že jsme si oba uvědomili svou chybu. Teď už manžela nemám. Ale mám lásku a radost ze života.
Užívám si čas, který trávím se svým novým milencem, a ještě víc čas, který trávím sama – učím se různé věci, dělám věci, které mě baví a které mě obohacují.
A už dávno neztrácím čas zbytečnostmi, jako je rozčilování se kvůli maličkostem a hledání viníků. Mnohem větší uspokojení mi přináší otevřít své smysly radosti!
